Hvězda bez nebe

85. Deep dream

Pohled Benjamina

Tma. Všude okolo jen mlčenlivá tma, která mě zahalovala svou tajemností. Má oční víčka mi připadala těžší než kdy předtím. Nedokázal jsem je otevřít, i když jsem se sebevíc snažil. Všechno mi připadalo podivně složité. Nemohl jsem si vzpomenout, co se mi vlastně stalo, kde to jsem a co se se mnou právě děje. Nic jsem si nedokázal vysvětlit. Slyšel jsem pouze divnou symfonickou hudbu, která s největší pravděpodobností hrála pouze v mé mysli.

Umřel jsem? To je první otázka, která mě napadla. Ve své duši, která se třepotala jako bezbranná osika v silném větru, jsem pocítil klid. Nic mě netížilo – měl jsem pocit, jako bych právě ležel na naducaném obláčku, odpoután od zemské přitažlivosti a problémů, které by mě stahovaly ke dnu. Nic jsem nechápal, ale neměl jsem sílu nad něčím důležitým přemýšlet. Nemohl jsem se ani pohnout, pouze jsem se se zavřenýma očima topil v podivném spánku, jako bych už ani ke svému tělu nepatřil.

Toto tvrzení se však rychle vyvrátilo, neboť jsem na své hebké kůži pocítil něčí dotyk. Cítil jsem z něj příjemné teplo. Jakýsi přátelský hlas volal mé jméno. Snažil jsem se jakkoliv pohnout, nebo otevřít oči. Nešlo to. Jako by silné zámky držely mou duši v temnotě a nechtěly ji vypustit ven. Možná ještě nepřišel ten pravý čas. Ale kdy přijde? Jak dlouho budu muset čekat uprostřed ničeho? Proberu se vůbec ještě někdy?

Tížil mě zvláštní pocit plný obav. Byl jsem si jist, že jsem před vstupem do této tmy nestihl něco dokončit, a že někomu hrozí velké nebezpečí. Ale komu? A co jsem nestihl? Na to jsem si už bohužel odpovědět nedokázal. Chtělo se mi křičet, řvát, brečet, udělat cokoliv abych na sebe upozornil. Nezmohl jsem se na nic, ani na pouhé vzdechnutí. Po chvilce marného úsilí jsem to vzdal a rozhodl se čekat na to, co bude následovat. Jestli je mým osudem se probrat, dříve či později se to stane. Pokud ne, tak mohu s klidným srdcem říci, že jsem žil sice krátký, ale velmi spokojený život plný radostných okamžiků, jež mě tam uvnitř perfektně zahřívaly.

V životě je největším nepřítelem člověka čas. Každý má svůj omezený limit, který tu může strávit. Je na každém, jak s ním vynaloží. Ale podle mě je nejdůležitější si užívat života s lidmi, na kterých vám záleží, protože až jednou odejdete, co budete moct říct? Že jste celý život proseděli v kanceláři s marnou touhou nahrabat si co nejvíc peněz? Že jste dřeli až do úmoru, jen abyste ostatním ukázali, že jste silný a nic vás neporazí? Že jste utráceli peníze za drahé oblečení, elektroniku a další blbosti, jen abyste zapadli do pomyslné normy?

Ne. Tohle všechno jsou blbosti. Podle mě je lepší být chudý a žít skromný život, který je však naplněn radostí, smíchem a krásnými zážitky s vašimi nejbližšími. Na co peníze? Za ně si lásku nekoupíte, ani vám nevynahradí dlouhý čas v práci. Láska je ten nejkrásnější dar, který můžete dostat. Tak si jí važte a rozdávejte ji po svém okolím. Smích je nejlepším lékařem pro zlomenou duši, a vroucné objetí má větší váhu než nespočet zářivých hvězd. Vím, že je těžké vydláždit si svou cestu ke štěstí, na jejím prahu na všechny číhá mnoho těžkých překážek. Ale musíte si uvědomit, že za určité věci má cenu bojovat...

Nikdo vám nic nedá zadarmo, většinu věcí si člověk musí vybudovat sám. Každý má v sobě dva vlky – jednoho spravedlivého, veselého, moudrého a citlivého; druhého krutého, zlého a nelítostného. Vždycky vyhraje ten, koho krmíte víc. Lidé, kteří nic nedokázali, se vás budou snažit stáhnout sebou ke dnu. Nesmíte se však nechat. Pamatujte si, že každý nový den je nová šance na to změnit si život. Nikdo to za vás neuděláte – musíte sami...

Pohled Vanessy

Chabé sluneční paprsky právě prosvítily mohutné koruny stromů, kde tiché listy tančily waltz se zlobivým douškem ranního vánku, jež si to jen tak kroužil po okolí, a třpytily se v kapkách rosy, jež pokrývala měkoučký mechový polštářek. Probudil mě chlad, který mě pohladil po rozbolavělých pažích. Posadila jsem se na vlhkou zem a rozhlédla se kolem sebe. Oheň již dávno zhasnul, a já zůstala sedět na zemi uprostřed probouzejícího se lesa, kterým panovala hustá mlha připomínající rozlité mléko.