Hvězda bez nebe

43. Umřel jsem?

Další protivné ráno. Další pohled z okna na pomalu vycházející slunce, jenž posílá své mocné paprsky na promrzlou zem. Okolím provanul silný vítr, jež silně zaduněl mezi tlustými kmeny stoletých stromů lemujících počátek chladného zimního lesa, mezi jehož stromy problikávaly slabé sluneční paprsky vykukující zpoza hustých mráčků nacucaných novými sněhovými vločkami.

Posadila jsem se na rozhrabanou postel ve svém novém pokoji a pohlédla ven z okna. Nový den se na mě jen usmíval spolu s lehkých zachvěním větru pohybujícím lístky mezi tenkými vrbovými větvičkami u jezírka. Chtěla jsem se postavit, ale zamotala se mi hlava, a já jen tak tak dopadla na měkoučkou postel. Zhluboka jsem se nadechla a donutila se dojít k šatníku. Převlékla jsem se do černých legín a červeného krátkého trička kousek nad pas, a odcupitala ven z pokoje.

Scházela jsem schody dolů do kuchyně, odkud se linula příjemná vůně vaflí. Začichala jsem se do té omamující nádhery a zastavila se na zhruba prostředním stole. Zavřela jsem oči a naplno se do té vůně položila. Myslela jsem, že je to jen sen, ze kterého se za žádnou cenu nesmím probudit. Naštěstí to ale sen nebyl. Ladnými kroky jako tichá laňka jsem došla až do kuchyně, kde se Philip se Zacharym cpali vaflemi politými javorovým sirupem dozdobeným čerstvým ovocem.

„Ale, dobré ráno sestřičko." Uvítal mě se smíchem Zachary.

„Á, naše princezna se ráčila probudit." Přidal se k němu mile Philip. „Jak se vám spalo, madam?"

„Dobré ráno." Odvětila jsem jim jen a zakroutila hlavou. Posadila jsem se naproti nich na židli, nandala si na talíř vafli a ozdobila si jí podle vlastní chuti – karamelem a jahodami se šlehačkou. S plnou chutí jsem se pustila do jídla. Vychutnávala jsem si každé další sousto, přičemž mi vůbec nevadilo, že mám šlehačku úplně všude. Kluci se mi ihned začali smát jak pominutí. Málem spadli ze židlí.

„Přestaňte se mi smát!" Vykřikla jsem, přičemž mi vypadla šlehačka z pusy. Začala jsem se taky hrozně moc smát. Přitom se kluci rozesmáli ještě víc, což jsem už nevydržela, vstala ze židle a šla jim nastříkat šlehačku do obličeje.

„Hele ty potvoro!" Zakřičel na mě Philip, vstal a hodil si mě přes rameno.

„Okamžitě mě pusť!" Křičela jsem na něj a kopala ho do zad. Marně. Jako jakýsi pytel mě hodil do rohu na rohový gauč v obýváku a zasedl si na mě obkročmo. Začal se zlomyslně usmívat a mě došlo, co má teď v plánu. Pokoušela jsem se mu jakkoliv vykroutit, ale mé nářky a prosby o slitování ho ještě více ujistili v tom, co chce udělat.

„Hej Zachary," zavolal na mého bratra s povýšeným úsměvem ve tváři. „Pomůžeš mi tu malou nestvůru zlechtat?" Zeptal se a mírně pozdvihl obočí. Zachary s tichým ušklíbnutím rychle vstal ze židle a přiběhl k nám. Klekl si na gauč vedle mě a Philipa a oba dva mě začali lechtat.

„Pu-pu-pusťte mě!" Vykoktala jsem ze sebe se smíchem.

Po několika dalších minutách, které mi připadaly delší než celý rok, mě pustili a zapnuli v televizi nějaký horor. Já jsem již neměla sílu na to se jim protivit, takže jsem si radši kecla na gauč mezi ně a koukala se s nimi na film. Při každé jen trochu strašidelnější či nechutnější scéně jsem hlasitě vykřikla jednomu z kluků do ramena a přitiskla se k němu. Nejčastěji to byl Zachary. Oba dva mě potom chytili za ruce, abych se méně bála. Konečně jsem si po dlouhé době připadala opět uvolněná, svobodná a bezstarostná...

Moje mysl konečně znovu začala dýchat. Jakoby se rozplynula po širém okolí a vstřebávala do sebe každý další nádech čerstvého vzduchu, který se v širém okolí vyskytoval ve velmi hojném množství. Velkolepá moderní vila uprostřed přírody s výhled na zasněžené vršky vysokých hor, temného lesa a jezera se zamrzlou, průzračně čistou vodní hladinou. Možný sen každého z nás. Pro mě to však bylo vězení, díra, ze které se chci dostat za každou cenu. A já se jen tak nevzdám. Nesmím svou kůži nechat prodat jen tak levně...

Pohled Jimmyho

Byl chladný zimní večer. Sezení v baru mě již unavovalo, tak jsem se rozhodl jít se jen tak projít poklidným večerním městem. Procházel jsem temný parkem lehce osvětleným slabým svitem pouličních lamp. Na můj černý zimní kabát dopadaly studené sněhové vločky pěkně vykreslené dědou Mrazíkem. Cesta přede mnou se záhy rozutekla a ztrácela se mezi stromy. I sněhové vločky se před mou schovávaly za šero temných mraků pokrývajících načernalou oblohu.

Zakopl jsem o vyčnívající větev a spadl na zem. Hlavou jsem se praštil o roh chodníku. Z hlavy mi vytryskl slabý proud krve a já se ztrácel v agónii. Bylo mi hrozně špatně. Jen tak jsem se díval do prázdna. Obraz se mi roztrojil a má oční víčka se pomalu začínala zavírat. Už jsem ani necítil chlad a vítr, pouze nepříjemnou bolest hlavy proudící do celého těla jako nezkrotná divoká řeka.

Pootevřenýma očima jsem pozoroval noční oblohu. Zrovna padala hvězda. Chtěl jsem si něco přát, ale nedokázal jsem vymyslet nic kloudného. Zářivý měsíc v úplňku se mi vysmíval do obličeje a svou krásnou hrdostí nade mnou opovrhoval. Ani se mu nedivím. Kdo by neopovrhoval nad ožralou troskou vysílenou krutým životem bezcitného hajzla?

Ze přemýšlení mě probral zvuk kolem projíždějícího auta, který prořízl hradbu tiché noci chránící usínající město před dotěrnou temnotou a jistém nebezpečím uvnitř skrytém. Má oční víčka z nenadání začínala těžknout. Chtěl jsem je udržet otevřené, vstát a odejít domů, ale nešlo mi to. Jako by mě někdo přikoval k zemi. Dostal jsem strach, když se ze tmy vynořila vysoká postava zahalená černým kabátem.

Nade mnou se postupem času začínala vyobrazovat známá tvář, která však spíše připomínala rozmazaný flek. Dotyčný křičel mé jméno, ale jako bych mu nerozuměl. Jeho starostlivý hlas připomínal spíše tlumené nesrozumitelné zvuky. Neměl jsem sílu na to ho vnímat nebo mu třeba jen odpověď. Ještě chvilku nade mnou klečel, volal na mě a zatřásl mým povadlým tělem. Náhle mě podepřel a pomohl mi vstát. Já jsem však vůbec necítil své tělo ani ho nedokázal nijak ovládat. Podlomila se mi kolena a já padal na zem do zapomnění.

Z druhé strany mě však náhle zachytily další, cizí ruce. Někam mě vedli. Nevnímal jsem okolí, bylo mi všechno jedno. Mé oči se po chvilce naprosto zavřely a já upadal do nekonečné tmy, která se stále více rozšiřovala a roztahovala přes celé mé zorné pole. Všechny mé myšlenky zhoustly a já se v nich začínal utápět. Nemohl jsem vůbec nic ovládat. Dokonce i tu bolest jsem přestával vnímat. Hlavou mi jako ostrý šíp vypálila nová otázka: Umřel jsem?