Hvězda bez nebe

53. Odchod

Pohled Matky

Minuty ubíhaly jako voda nezkrotně bouřící se úzkými lesními cestičkami stékající od vršků vysokých hor až dolů do údolí. Skrze malé zamřížované okénko do temné místnosti zavanula malá troška světla. Pomalu zavírajícíma se očima jsem pozorovala, jak se venku stahují mračna a bouřka začíná křičet do rozechvěného údolí.

Nemohla jsem se už ani pohnout. Mé vysychající hrdlo svírala neblahá žízeň, která za sebou spolu s obrovským hladem nechávala výrazné účinky. Energie pomaličku docházela a já se začínala loučit se životem. Život je plný strachu a nezvratného očekávání. Chvilku jste šťastni, poté vás ale skolí nečekaná zklamání. Občas si nevíte rady a připadáte si, jako když padáte na dno nenávratné propasti.

Život je strach a smrt dosud nepoznané. Smrt je stín, co každý má, a každého jednou dožene. Záleží jen na nás, kdy to bude. Na světě má každý svůj určitý časový limit, který nikdo nedokáže určit. Pokud se však přestanete smrti bát a užívat si každého dne naplno, bude vám připadat, že žijete navždy...

Nekonečný je vesmír plný nesčetného množství hrdě zářících hvězd, které mi pomalu a jistě otevírají své brány. Měsíc odhalil svou zářivou tvář a já před sebou vidím světlo. Ruce se mi klepou a mé srdce málem vyletělo z hrdla při pohledu na tu krásu. Postupem času to však ustalo a já se cítím uvolněnější, než kdy předtím. Těším jsem se na tolik vytoužený klid, ale i přesto mě tíží svědomí...

Nevěděla jsem, zda je bezpečné tu nechat mé děti samotné. Najdou k sobě někdy cestu? Dokáží se dostat z toho problému, které jim vystavil krutý život s malou dopomocí mého hloupého manžela, jež se nechal uvést do problémů? Toto všechno jsou otázky, na které si sama nedovedu odpovědět. A to nejsou zdaleka všechny, mohla bych se své duši ptát dalších několik hodin, ale k čemu by to bylo?

Každému někdy přijde jeho čas. Já jsem za svůj život hrdá. Nemyslím si, že umřu zbytečně, to ne. Za život jsem toho hodně dokázala, splnila si několik svých bláznivých snů, jako například let balónem, bungee jumping, jízda závodním autem či krocení divoké řeky v kánoích. Také jsem si založila rodinu s mužem, kterého jsem milovala nade vše a porodila dvě zdravé děti. I když se od sebe museli zaviněním jejich otce odloučit, věřím, že si k sobě znova najdou cestu...

Tmavá špinavá místnost se mi vytrácela z očí a mě došlo, že přišel můj čas. Odcházela jsem ze světa se slzami v tvářích. Probdělé noci a probrečené dny – všechno tohle teď můžu dohnat. Nevadí mi to. Umírám za své blízké. Umírám kvůli samotě, hladu a utrpení. Ať se stane co se stane, vždycky budu svou rodinu milovat a seshora je chránit. Jsem hrdá na to, že jsem mohla žít tak jak jsem žila a užívala si každého nového dne. Kdybych to neudělala, budu se teď trápit mnohem více. Ale ne. Užívala jsem si, dokud to jen šlo a tím získala to nejcennější – drahocenný čas strávený s těmi nejbližšími, tolik šťastných, niterných okamžiků jež se mi do srdce zapsaly nesmazatelným písmem...

Před mýma očima se setmělo a já viděla jen tmu. Necítila jsem už nic kromě chladu a mrtvolného zápachu. Najednou mě za ruku vzala kostnatá paže a vedla mě kamsi do neznáma. Nevěděla jsem, kam to vlastně jdu, ale s ochotou jsem se jí nechala vést ke světlu. Všechny síly mi došly a já musím odejít. Život je unaven a musí jít spát. Odchází tam, kde není zima, hlad, bída ani bolest...