Hvězda bez nebe

51. "Nenechám se otrávit."

Pohled Vanessy

Zavřená v poloprázdném pokoji jsem seděla na docela pohodlné posteli a marně zírala do stropu s tichou prosbou najít v něm tajný průchod, jež by mě dovedl na tolik vytoužené místo. Zářivým sluncem osvícenou alej plnou rozkvetlých ovocných stromů. S mými vlasy by se pohrával neposedný větřík a mírně je cuchal. Člověk, jež se mi do srdce zapsal nesmazatelným písmem, mě láskyplně vezme za ruku a přitáhne mě do svého pevného sevření, sladšího než všechen med světa. Po kraťoučkém objetí se rukou v ruce rozejdeme směrem k světlu. Nic by nám nechybělo. Pravidelné bušení našich srdcích by přešlo v radostnou symfonii naznačující začátek lepších dní...

O tomto všem si, alespoň prozatím, mohu nechat jen zdát. Philip mě zamkl v špinavém pokoji plném prachu, mnohem horším, než je ten, v němž jsem byla ubytována předtím. Jeho vybavení tvořila rozvrzaná postel, polorozpadlá skříňka v naproti posteli v rohu u dveří, malý noční stolek s lampičkou a tichý psací stůl se starou zaprášenou židlí naproti skříňce. Celý pokoj pokrývala tuna prachu a obvykle mlčenlivé stěny, z nichž se neustále odlupovala barva, prosily boha o pomoc. Skrze zamřížované okno směrem k lesu do pokoje vnikalo jen velmi slabé množství světla.

Tolikrát jsem křičela, ale nikdo mě neslyšel. Mlátila do dveří, ale nikdo je nepřišel otevřít. Žalostně prosila o pomoc, ale žádná se nedostavovala. Zůstala jsem tu uvězněná bez jakékoliv šance na útěk. Jen tak tak jsem v sobě zadržovala neposedné slzy, jež se sebevíc snažily skutálet dolů po mé hebké tvářičce, čímž by rozpoutaly tolik dušený výbuch emocí.

Hlasité kroky se rozezněly tichou chodbou. Narovnala jsem záda a zhluboka se nadechla. Přimáčkla jsem své rozechvělé tělo co nejvíce ke zdi a napjatě čekala na to, co se stane dál. Klíče zarachotily v zámku. S mírným zavrznutím se dveře pomaličku začínaly otvírat a mě pomalinku docházel dech.

„Ahoj, maličká." Pronesl svým tolik dotěrným hlasem, z kterého se mi neznatelně ježily všechny chlupy na těle. „Přinesl jsem ti něco dobrého k jídlu, abys nám neumřela hlady... Tvůj bratr říkal, že přímo miluješ kapustu, tak si nech chutnat..." Mrkl na mě a ironicky se zasmál.

„Idiote..." Odvětila jsem mu a naštvaně zakývala hlavou ze strany na stranu na náznak odporu.

To jsem asi neměla dělat, protože následoval jeho vražedný pohled, který mi vypaloval díru do duše. Naštvanými, těžkými kroky mířil směrem k posteli a mé srdce se silně rozbušilo. „Zopakuj to!" Vyprskl na mě, když mě jeho silnýma rukama přišpendlil k posteli. Ze všech sil jsem se mu snažila vykroutit, ale samozřejmě jsem proti němu neměla skoro žádnou šanci. „Tak co? Neumíš snad mluvit nebo co?!"

„Říkala jsem, že seš idiot, seš hluchej?!" Po této větě mi na tváři přistála štiplavá facka. Philip ještě více vypěnil a zrudnul, a já jen čekala na to, co dalšího mi ještě udělá. Jeho temné oči plné nevšední zlosti ve mně budovaly přirozený respekt, který nedokázala zahnat ani má tolik vzpurná povaha.

„Tak hele, ty malá potvoro!" Opět zvýšil hlas a svůj stisk, jež mě držel nehnutě ležíc na posteli, o dost zvýšil. „Nastavíme si pravidla... Zaprvé. Budeš mě poslouchat na slovo. Zadruhé. Nebudeš drzá a budeš se ke mně chovat jako ke svému pánovi. Zatřetí. Jestli se ještě jednou pokusíš o útěk, tak tě krutě potrestám a je mi úplně u prdele, co jsem Zacharymu slíbil. Začtvrté. Budeš se mi dívat do očí, když s tebou mluvím!" Znovu na mě vyjel, když jsem během jeho velmi nudného proslovu uhnula pohledem k němému lesu, jež mi připadal mnohem zajímavější než Philip...

„Takže aby mezi námi bylo jasno... Ty nejsi můj pán, takže si ty všechny tvoje podělaný pravidla strč třeba do prdele! Uteču a Zacharymu řeknu, jak si se ke mně choval a on se ti za to pomstí!" Zařvala jsem mu do obličeje naplno co si myslím, i když jsem stále byla uvězněná v jeho sevření.

„Nepomstí." Mrkl na mě sebejistě. „Znám ho mnohem déle než ty a uvěří mě, a ne tobě. Ty budeš ta, která bude trpět... Radil bych ti, abys přestala být drzá, jelikož bys na to mohla šeredně doplatit..." Již se trochu zklidnil a pustil mě. Ještě jednou se na mě zle podíval, než vyšel z pokoje a práskl za sebou dveřmi. Nezapomněl zamknout.

Promnula jsem si otlačené zápěstí a mírně sykla bolestí. „Idiot." Zanadávala jsem tiše a svalila se na rozhrabanou postel. Mlčenlivě jsem zírala do stropu a přemýšlela. Mé myšlenky se během poměrně krátké chvilky zcela přeházely. Ze zasnění mě přerušilo zakručení v břiše, tak jsem se posadila a hladově se podívala na to, co mi přinesl...

Těstoviny s kapustou a květákem. Fuj. Od mala nenávidím kapustu a květák a on to zřejmě moc dobře ví. Opatrně jsem na vidličku nabrala jednu těstoviny a vložila jí do pusy. Pokoušela jsem se jí spolknout, ale nešlo to. Byla velmi převařená a nasáklá tou pro mě velmi hnusnou pachutí. Vyplivla jsem jí a celá se otřásla. „Nenechám se otrávit." Zavrčela jsem pro sebe, lehla si na postel, dál se věnovala tichému přemýšlení...