Hvězda bez nebe

4. Potyčka

V obýváku u televize seděla má matka a mlčky pozorovala jeden z nekonečně opakujících se nudných seriálů. Zamyšleně zírala do bedny jako by se v ní snažila najít něco nového. Na její obvykle milé, slabě vrásčité tváři převažoval výraz týraného psa. Svého otce jsem nikde neviděla, takže když jsem dojedla jogurt a uklidila lžičku do myčky a kelímek do pytle s plasty, přisedla jsem si vedle ní a svou hlavu položila na její pevné rameno. Podívala se na mě, mlčela a něžně mě pohladila po vlasech jako kdysi malou holčičku.

Koukaly jsme na Ordinaci v růžové zahradě 2. Vůbec mě to nebavilo, ale chtěla jsem alespoň špetku času strávit se svojí matkou, která se mi za posledních pár měsíců velmi odcizila. Kdysi jsme si bývaly tak blízké. Trávily jsme spolu spoustu času u vtipných komedií, v plaveckém bazénu, na nákupech, u kadeřnice a na mnoha dalších místech pro ženy, jako jsou například masáže či manikúra. Ale teď...

Z neznámého důvodu se zavřela do sebe. Stala se z ní tichá, šedá myška, která si nechá všechno líbit a všechny své emoce skrývá před okolním světem. Tráví většinu času doma u televize, nebo si jen tak sedne v ložnici na postel a kouká do prázdna. Děsí mě to. Bojím se o ni. Kolikrát jsem se jí ptala, co se stalo, ale ona se na mě vždy jen smutně podívá a mlčí. Mlčí. Z toho neustálého ticha mi již častokrát naskočila husí kůže. Ale teď ne. Toto ticho se zdálo být příjemnější než obvykle.

Naší klidnou chvilku přerušilo hlasité bouchnutí dveří. Otec se vrátil domů. Nemotorně si v předsíni zouval boty a bundu, přičemž neohrabaně narážel do nábytku a sprostě nadával. Měla jsem chuť se zvednout a jít nahoru, ale máminy smutné oči mě zarazily a přišpendlily k pohovce. Zůstala jsem tam, protože jsem ji nechtěla s ním nechat samotnou...

Vešel do místnosti. V jedné ruce držel flašku od piva a v druhé nedokouřenou cigaretu, která jedním tahem ovanula celý pokoj, po němž ještě donedávna poletovala poklidná rodinná atmosféra. V jeho očích se leskl hněv mísený se špetkou smutku a zklamání. Jeho oči při pohledu na nás dvě a naše vystrašené pohledy dodaly na sebevědomí a zlosti.

„Co se tady flákáte vy děvky?!" Začal na nás řvát. Chtěl po nás hodit flašku s pivem, ale naštěstí se trefil na roh stolku, asi půl metr od nás. Pivo se rozlilo po podlaze a celá místnost začala smrdět chlastem a kouřem. Na zem vedle kaluže spadnul vajgl od cigarety a místností se vznášela vlna negativní energie, kterou jsem nedokázala zahnat i přes obrovskou snahu.

S maminkou jsme mlčely, jelikož jsme usoudily, že to tak bude lepší. Začal okolo sebe máchat rukama, shodil na zem skleněnou vázu s orchidejí a po zemi lítaly střepy jako divoké blesky uprostřed hlasité, kruté bouře. Přitiskla jsem se k matce jako malé dítě schovávající se před čerty. Okamžitě mě obmotaly její třesoucí se paže. Měla z něj strach stejně jako já. Obě dvě jsme tam jen tak mlčky seděly a čekaly, co se bude dít dál.

„Já vás zabiju!" Začal řvát a já zadržovala slzy. Bylo mi smutno. Je až hrozné, co všechno dokáže alkohol. Bylo mi z toho hrozně zle. Nevěřila jsem, že tento agresivní, na mol opitý člověk je můj otec, s kterým jsem kdysi zažila tolik hezkého...

Jako malá jsem s ním strávila třeba tři hodiny u rybníka chytáním ryb, jindy jsem s ním a se Zacharym chodila do lesa na houby, kde jsme měli svoje tajná místečka, kde rostly obrovské hřiby. Hodně jsme se toho spolu nasmáli. S otcem a bratrem jsme po sobě házeli bláto, skákali z nízké skály do jezera v prosluněném místě pod horami, kde máme naší chatu. Stanování, cestování po přenádherných památkách a přírodních rezervacích, ale i mnoho dalších veselých činností se změnily v řev, vztek a strach...