Hvězda bez nebe

11. Polibek

Rozeběhla jsem se k němu a padla do jeho příjemného objetí. Jakmile mě obmotaly jeho silné, pevné paže, cítila jsem se o dost lépe. Opřela jsem svou bolavou, z dnešního dne velmi zmatenou hlavičku o jeho rameno, které jsem měla tak ke tvářím, jelikož byl o dost vyšší než já...

„Ahoj Vanessko..." Usmál se na mě a podíval se na mě svýma roztomilýma očičkama, jež vypadaly jako dvě čiré studánky, v nichž se odrážel milostí naplněný měsíček v úplňku.

„Ahoj Benji..." usmála jsem se na něj a stále se kochala jeho věrným výrazem v ustarané tváři s příjemným úsměvem. „Já tě tak ráda vidím."

„Já tebe taky moc rád vidím. Jenom... Co se ti stalo, princezno?" Podíval se ustaraněji do mých očí. Očividně si všiml toho velkého monoklu, který nezakryl ani silný make up. Přešla jsem pohledem z jeho očí k tiché, chladné zemi a zhluboka si oddechla. Svou teplou rukou mě chytil za bradu a donutil mě se mu podívat do jeho zářících očí, které jako by do sebe nacucaly celý vesmír a s ním i všechny blyštivé hvězdy, souhvězdí i drobná vesmírná tělíska...

„Je to na dlouho..." odpověděla jsem nesměle po chvilce ticha. „Nepůjdeme se projít?"

„Jo, můžeme. Přitom mi musíš všechno vysvětlit..." Mile se pousmál, chytil mě kolem pasu a šli jsme směrem k náměstí. „Takže?" Zeptal se nevinně, zatímco jsme procházeli tichou, úzkou uličkou. Na naše hlavy dopadl slabý měsíční svit doprovázený sem tam stojícími pouličními lampami. Cítila jsem se s ním bezpečí, ale i tak mou hlavu naplňoval drobný stres z toho, jak mu to vysvětlit...

„Víš..." poškrábala jsem se na hlavě a pak se mu znovu podívala do očí. „Je to složitější..."

„Jistě to pochopím." Držel si kamennou tvář, z které však i tak sálala příjemná vlna pozitivní energie, starostlivosti a přátelskosti.

„To nepopírám." Něžně jsem se pousmála a obrátila svůj pohled k zemi. „Můj táta zmizel... Matka říkala, že jsme teď v nebezpečí, takže chce odjet pryč z města..." Na konci se mi trošičku zlomil hlas. Snažila jsem se zadržovat slzy, tentokrát se mi to naštěstí velmi dařilo.

„Cože?!" podivil se. „Kam zmizel? A kam chce odjet?"

„Nevím... Ráno jsem viděla, jak ho někdo nastrkal do černé dodávky a odjeli někam směrem ke starému sídlišti, pak už se nevrátil... Máma hrozně vyšiluje, sbalila nám věci a řekla, že chce brzy ráno zítra odjet na chatu..."

„Aha..." poškrábal se na bradě a trošku vykulil oči, jako by mu něco došlo.

„Stalo se něco?" Všimla jsem si jeho podezřívavého výrazu.

„Nic, jenom..." pousmál se. „Myslím si, že táta bude v pořádku..."

„No, nevím... Snad ano..." oplatila jsem mu úsměv a on mě na oplátku s citem pohladil po vláskách. Jelikož jsme ani jeden nevnímali moc cestu, omylem jsme zašli do slepé uličky, kam nedosahalo světlo lamp. Opřela jsem se o zeď a dívala se na Benjamina, který se postavil naproti mně. Díval se na mě tajemným, avšak velmi zvědavým pohledem.

Najednou, jako by mezi námi přeskočila jiskra. Celé temné město spolu se všemi nebezpečnými uličkami se vypařilo a já měla pocit, že lítám mezi bílými mráčky ozářená čerstvým slunečním svitem. Benjamin si mě přitáhl k sobě a ruce spojil za mými zády. Slyšela jsem každý jeho další výdech, jeho srdeční tep se spolu s tím mým zvyšoval a kolem mého obličeje poletoval adrenalin. Naše tváře od sebe byly velmi blízko. Dívala jsem se do jeho rozzářených očí ze vzdálenosti, do které by se sotva vešla jedna ruka zaťatá v pěst.