Hvězda bez nebe

21. Dotyk

Pohled Vanessy

Venku stále foukal ledový vítr ohýbající staré ovocné stromy a různé keříky, na květinkami a bylinnými zahrádkami pokryté zahradě, která si užívala každé kapky z příjemného podzimního deštíku. Seděla jsem v obýváku a dopíjela horký čaj. Přitom jsem sledovala studené dešťové kapky dopadající na okenní tabulku, kde se zpíjely v jednotný vodopád tekoucí od okna k parapetu a následně se vsakoval do rozmáčené země.

Ohlédla jsem se na dřevěné hodiny pověšené v rohu místnosti. Dvě hodiny odpoledne. Venku stále pršelo a nejspíš ani jen tak nepřestane. Moje matka si šla nahoru do své ložnice zacvičit jógu, prý se chce udržovat v kondici. Odmítla jsem jít s ní, takže mám alespoň chvilku času sama pro sebe, i když bych stokrát raději trávila čas se svými kamarády, které jsem musela nejspíš na dlouhou dobu opustit...

Najednou mi cinknul mobil doteď položený na stole, kde se na něj jen smutně prášilo. Neměla jsem moc náladu na mobil, jelikož jsem stejně svým kamarádům nesměla nic říct o tom, co se děje a kde jsem. Nejprve jsem ho chtěla začít zprávu ignorovat, ale zvědavost mě stejně po chvilce donutila se kouknout. S jistým údivem v obličeji jsem se zahleděla do telefonu a zjistila, že mi napsal Benjamin. Okamžitě mě zalil nepředstavitelný pocit štěstí.

B: Ahoj Vando, promiň, že jsem se tak dlouho neozval. Na nic se neptej a za hodinu přijď na náves. Buď tam sama. Potom ti všechno vysvětlím. Tvůj Benjamin...

Absolutně jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Představa, že ho konečně uvidím, mě hrozně moc lákala a jen při té představě mi vyskočily v očích velké jiskřičky. Trošku mě však děsilo, jak se dozvěděl o přesné poloze chaty. Ale to byla ta poslední starost, která mě mohla vystrašit...

Co když se spřáhnul se svým bratrem a chce mi ublížit? Přece jenom je to mafián, nikdy nevíte, co od nich čekat. A navíc, neznám ho tak dlouho, abych mu mohla na sto procent věřit. Ale...

Vždy se ke mně choval tak mile, podporoval mě a choval se ke mně opravdu jako pravý gentleman. Přece by mi neublížil! Křičela jsem na sebe v mysli. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Všechny myšlenky v hlavě se mi okamžitě úplně zpřeházely a moje hlava ztěžkla jako vodou nacucaný gumový balónek.

V: Co se stalo?

Odhodlala jsem se mu po několika dlouhých propřemýšlených minutách konečně odepsat. Zajímalo mě, proč mu jen tak přepnulo v hlavě a rozhodl se se mnou sejít. Je zajímavé, jak mi jedna zpráva natolik dokázala rozházet myšlenky...

B: To ti potom vysvětlím, přijď ve čtvrt na čtyři na náves. Prosím, je to důležité. Zatím ahoj.

Po této zprávě jsem se znovu hluboce zapřemýšlela. Na jednu stranu jsem si strašně moc přála ho po docela dlouhé době vidět, ale na druhou stranu jsem měla menší obavy z toho, proč se jen tak rozhodl za mnou přijet, přeci jen to má celkem daleko a sám říkal, že je pro nás nebezpečné si i psát...

Po nějaké době jsem se podívala na hodiny ukazující přesně půl třetí odpoledne. Poškrábala jsem se na hlavě a rozhodla se, že tam přeci jen půjdu. Ale jelikož venku stále ještě pršelo a já se tak dva dny nemyla, vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a začala si vybírat oblečení. Kvůli dešti jsem se rozhodla pro silnější, riflové černé kalhoty, slabé bílé tričko přikryté teplou šedo černobílou mikinu a nepromokavou bundu.

Oblečení jsem si odnesla i se spodním prádlem do koupelny, kde jsem se svlékla a své nynější oblečení odhodila do kouta. Následně jsem si vlezla pod sprchu, kde jsem na sebe nechala stékat příjemné kapky skoro vroucí vody, které mě po dlouhé době dokázaly konečně pořádné probudit k životu. Namydlila jsme si celé tělo a následně i vlasy pěkně vonícím mandlovým šampónem, a znovu opláchla. Vylezla jsem ze sprchy a začala se utírat heboučkým ručníkem. Oblékla jsem se do županu a začala si rozčesávat vlasy.