Hvězda bez nebe

57. Výkřik

Pohled Vanessy

Večer se pomalu a nejistě blížil, a mé srdce začínalo pukat nervozitou. Seděla jsem na dřevěné židličce u okna a dívala se ven na mlčenlivou krajinu, na níž se z nebeské výšky snášely chladné sněhové vločky připomínající lítostivé slzy staré panny. Fascinovalo mě pozorovat, jak zemi stále více a více pokrývá čistě bílá pokrývka jako lehký kobereček v obývacím pokoji před příjemným svitem plápolajícího ohně v krbu.

Čím více se stmívalo, tím více jsem se bála. Moc dobře vím, že strachem nic nenapravím, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Přišlo mi hrozně složité na všechno zapomenout a na chvilku si odpočinout, abych v noci měla dost síly na můj blížící se útěk. Tížil mě neskutečně velký strach z neúspěchu. Pamatuji si, že mě kdysi táta na chatě učil řídit a nastartovat auto, ale přeci jen je to už pěknou řadu let...

Záhy jsem se donutila přestat myslet na věci, které mi celou mou akci stíží nervy a úzkostí, a raději si zašla do koupelny. Musela jsem si dát horkou sprchu, abych se pořádně podpořila. Svlékla jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla si do sprchy, kde jsem na sebe nechala stékat horké kapky příjemně uklidňující vody. Poté jsem na sebe nanesla svůj mandlový sprchový gel a následně si namydlila i vlasy. Poté jsem ze sebe znovu všechno smyla a vylezla jsem ze sprchy. Utřela jsem se a oblékla se do heboučkého hnědého županu. Na hlavě jsem si udělala turban z ručníku, aby mé vlasy alespoň trochu proschly, a začala si čistit zuby.

Čisťounká jsem za chvilku vyšla ven ze zamlžené koupelny a plácla sebou na dosud pečlivě ustlanou postel. Jen tak jsem se dívala do stropu, jako bych se v něm snažila najít bránu do jiné dimenze. Bohužel tam žádná nebyla, jaké zklamání. Ještě chvíli jsem jen tak zírala do prázdna, než se mé oči začaly zavírat...

Po asi dvouhodinovém polospánku jsem se vyšvihla do sedu a rozhlížela se všude kolem sebe. Nebe již propnula neprostupná tma plná vesele poblikávajících hvězdiček. V celém domě vládlo až nepříjemně hluboké ticho. Podívala jsem se na digitální hodiny na nočním stolku hrdě modře zářící do tmavé místnosti, kterou prosvěcovaly pouze slabé měsíční paprsky. Ukazovaly něco kolem půlnoci. Nastal můj čas.

Rychle jsem se převlékla do černých legín, trička a tmavé mikiny s kapucí, vlasy si dala do vysokého culíku a se zatajeným dechem jsem pomalu začínala odemykat dveře. Zámek přeskočil a mě se otevřel přístup do temné chodby. Potichu jsem se blížila temnou chodbou jako myška. Podle rady služebné jsem se měla odplížit k zadnímu vchodu, ale já jí neposlechla. Nejprve jsem se plížila do Philipovi pracovny v prvním patře, která je v tuto noční dobu určitě prázdná.

Neustále jsem přeměřovala svým pohledem chodby a ujišťovala se, že mě nikdo nesleduje. Nepozorovaně jsem proklouzla do jeho pracovny a poprvé za celý můj průzkum si rozsvítila světlo. Zavřela jsem za sebou dveře a rozhlédla se po tiché místnosti vybavené malým skleněným stolkem, který lemovala kožená sedačka s pár křesílky. Všude po stole se válely rozházené papíry a všelijaké složky. Neměla jsem čas na to si je všechny prohlížet, tak jsem zamířila ke trezoru na pravé straně u dveří. Byl zamčený, tak jsem se vydala k drobné dřevěné skříňce a začala se v ní přehrabovat. Asi po dalších deseti minutách jsem v prachem posetých složkách papírů, cigaret a dalších nesmyslů našla malý zrezivělý klíč. Vydala jsem se s ním k trezoru, v němž se konečně pohnul zámek a železná dvířka se otevřela...

Trezor byl plný balíků peněz a tajných složek s papíry. Sebrala jsem si vak, jenž se lenivě povaloval na křesílku, a naházela do něj několik balíků peněz. Stihla jsem sebrat i několik tajných složek v černých deskách, když v tom mě vyrušil neznámý rachot z chodby. Rychle jsem si hodila vak na záda, zhasla světlo a postavila se těsně za dveře. Zhluboka jsem se nadechla a čekala na to, co se stane dál. Mé srdce bušilo jako pominuté a já si myslela, že brzy vyletí z těla ven.

Těžké kroky se blížily ke dveřím, které se jako na povel z nenadání rozletěly. Jeden z členů ochranky rozsvítil světlo a vstoupil do místnosti. Byla jsem schovaná za dveřmi a doufala, že mě tu nenajde. Skoro jsem nedýchala, když procházel kolem mě a mihotal pohledem po místnosti. „Haló?" Zvolal a dále se rozhlížel kolem. „Je tu někdo?!" Zopakoval již trochu tvrdším hlasem. Po chvilce však jen zakroutil hlavou, zhasl a vydal se pryč z místnosti svou trasou.

Když zavřel dveře, trochu se mi ulevilo. Alespoň do té doby, než jsem zjistila, že mě tu zamknul. V tu dobu jsem si uvědomila, že jsem v pasti. Snažila jsem se dveře otevřít, ale nešlo to. Sakra! Co teď budu dělat?! Začínala jsem pomalu a jistě panikařit. Mé srdce se rozbušilo větším tepem než předtím. Nervózně jsem přecházela po místnosti a přemýšlela nad svými následujícími činy. Když mě tu najde, určitě mě zabije...

Už jsem se začínala loučit se životem, když mě napadla ta největší šílenost, kterou mohu udělat. Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Dívala jsem se ven. Nacházela jsem se v prvním patře, což v této situaci bylo tak šest metrů nad zemí. Hned u okna se nacházel starý okap, jež v tuto roční dobu pokryla silná vrstva ledu.

Vylezla jsme na okno a chytila se zmrzlého okapu. Mé ruce se klouzaly, ale i přesto jsem se nebála pádu a pokračovala dál. Své nohy jsem spustila dolů. Smekla se mi ruka a já málem spadla dolů. Naštěstí se mi podařilo se udržet na okapu. Zadržela jsem příchozí výkřik a opatrně se spouštěla dolů. Šlo mi to celkem dobře, což i mě samotné připadalo poněkud podivné.

Podařilo se mi dostat až na zem. Ani na vteřinku jsem se nezastavila a rozeběhla se směrem ke garážím. Těsně u stěny jsem proklouzla až k vchodu, který jsem si odemkla železným klíčkem přivázaným na drobné červené mašličce. Vnikla jsem dovnitř jako perfektní zloděj a běžela k červenému Fiatu. Odemkla jsem si jej dálkovým otevíráním, sebrala z poličky otevírání na bránu a nasedla do něj. Odemkla jsem si dveře od garáže, když v tom se místností rozezněl alarm. Rychle jsem nastartovala auto a vyjela ven z garáže. Otevřela jsme si bránu a jela rychle směrem k ní.

Alarm probudil hlídače, kteří po mě začali střílet ze samopalu. Začala jsem hlasitě křičet a klepat se strachem. Jen tak tak jsem udržela volant a vyjela ven z brány k lesní cestě. Stále po mě stříleli, ale naštěstí se zatím trefovali jen do stromů okolo. Když už jsem si myslela, že jsem je setřásla, celým autem se rozezněla obrovská rána. Zděšením jsem vykřikla a zjistila, že se trefili do zadního skla, které se rozbilo a jeho malé střípky a úlomky se roztříštili po sedačce. Přidala jsem na rychlosti a ztratila se svým pronásledovatelům v hlubokém lese...