Hvězda bez nebe

17. Pěstírna

Pohled George

Chlad, temnota a strach z dalšího dne. Přesně tyhle pocity mě naplňovaly v ohavném sklepě, kde jsem se probudil. Zůstal jsem sám uprostřed ničeho, seděl na studené zemi a mlčky čekal na svůj osud. Neviděl jsem na krok, mým tělem každou chvilkou projela štiplavá bolest. Doplazil jsem se k jakýmsi železným dveřím. Byly zamčené, jak nečekaně. Snažil jsem do nich bušit pěstmi, křičet z plných plic...

Marně. Nic nepomáhalo. Neexistoval nikdo, kdo by mi z této ošemetné situace pomohl. Kdo by spasil mou křehkou duši po malých krůčkách chystající se na smrt. Všechna naděje na útěk či na lepší život zmizela v nedohlednu. V břiše mi náhle zakručelo hladem a zamotala se mi hlava díky dehydrataci.

Čas tu plyne velmi pomalu. Člověk má pocit, že se začíná pomalu rozkládat zevnitř. Dále jsem bušil pěstmi do železných dveří, jako bych se snažil vybušit si cestu ven. Nesmírně mě bolely kloubky prstů, jež se postupem času boucháním odřely do krve.

Na chvilku jsem přestal, zhluboka se nadechl a položil hlavu na studenou, zaprášenou zem. Chtělo se mi brečet, ale musel jsem si zachovat alespoň trošku úcty. Zadržoval jsem slzy a přemýšlel, jak se teď asi má moje rodina, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Mé jediné přání v této těžké životní situaci, z které se nejspíš již nikdy nedostanu, bylo, aby má žena s dcerou zůstaly živé, v pořádku a dále si směly užívat štěstí, které život přináší.

Moc pozdě jsem si uvědomil, co pro mě ty dvě krásky vlastně znamenají. Zničil jsem to, co jsme se s Amélií snažili dlouhá léta vybudovat. Vyhnal jsem vlastní syna a zavrhl ho do těžkého života na ulici. Bůh ví, kde je mu teď konec. Málem jsem vyhnal i svou mladší dceru, kterou jsem dostal do nebezpečí.

Došlo mi, že díky mě více lidí v životě trpělo, než se smálo. Choval jsem se jako svině, nelidský netvor. Má duše se nacucala temnotou, a jediné světlo mých posledních dní na svobodě, jsem zanedbal a donutil plakat. Zasloužím si to. Zasloužím si zemřít v černé díře bez vody, bez jídla a bez světla...

Najednou jsem za dveřmi zaslechl podivný rachot. Šramot klíčů a odemykání dveří se rozlehl celou tichou místností. Odplazil jsem se zpátky do rohu místnosti a opřel svá bolavá záda o chladnou zeď, jež se během marnivých let nacucala temnotou a utrpením nevinných lidí, které zde věznili přede mnou.

Dveře se otevřeli a dovnitř vešel vysoký, holohlavý chlap v černém obleku. Ihned jsme v něm poznal jednoho z Jimmyho bodyguardů. Chytil mě za paži a donutil mě postavit se na nohy. Poté mě vytáhl pryč z pokoje. Oslepilo mě světlo žárovky, že mi trvalo několik dlouhých minut, než jsem si konečně po dlouhé době zvykl. Ve tmě jsem trávil dost času, takže pro mě trochu světla byla velmi příjemná změna.

Dotáhl mě ven z budovy. Nejednalo se o Jimmyho vilu, nýbrž o starou, napůl rozbořenou budovu uprostřed lesa pod horami. Vůbec jsem netušil, kde to vlastně jsem, ale teď mi to může být vlastně jedno. Došli jsme k jakémusi skleníku. Již z dálky jsme poznal o co šlo. Pěstírna marihuany. I když mi mé podvědomí říkalo, abych se raději nechal zabít než se zapojit do něčeho takového, neposlechl jsem ho, jelikož mě zarazil nepříjemný pohled onoho namakaného muže. I přes všelijaké protesty v mé hlavě jsem poslechl a vydal se dovnitř do pěstírny...