Hvězda bez nebe

86. Flight in silence

Pohled Benjamina

Let nekonečnem, kde všechno je na dosah ruky, ale přece tak daleko, aby se nedalo cosi nahmatat nebo uchopit. Obklopovala mě podivná tma plná světel, a přece tak černá jako nejtemnější noc. Ospalé ticho, které v mojí mysli doprovázely všelijaké zvuky. Ve svých bedrech jsem cítil uvolnění. Mé myšlenky jako by se třepily na maličké molekuly, které se ztrácely v prázdnu.

Necítil jsem nic. Žádný další dotyk, strach, bolest, ani vůni známého jídla. Prostě nic. Připadal jsem si jako zrnko prachu, jež si jen tak nevinně plachtí vesmírem, tou tmou s tolika zářivými světly, absolutním tichem. Všechny vzpomínky se nepatrně míjely v pochmurném hávu chladné noci, která se mi za poslední dobu stala tak blízkou přítelkyní. Čarovnou hudbou, kterou se necháváte kamsi unést, a nemusíte nic řešit. Můžete v klidu relaxovat, být lehcí jako atomy povznášející se kdesi nad nebeskými duchnami měkkých mraků.

Všechny tyto pocity, které se odehrávaly v mé nezkrotné mysli, mi dodávaly tolik chtěný odpočinek. Připadal jsem si svobodný, plný energie jako blyštivá hvězda uprostřed nebeské řeky plné meteoritů a světelných zážitků všedních dnů, a přece tak slabý, že jsem se nezmohl ani na jediný pohyb. Čím to je? Kladl jsem si stále nějaké otázky, ale odpovědi zůstávali v nedohlednu, stejně jako světlo, které by mě vysvobodilo z tohoto temného vězení.

Zrovna jsem chtěl začít přemýšlet nad podstatou toho všeho, když v tom mě vyrušil ladný dotyk na mé nepohyblivé paži. Příjemné teplo zahřálo mou studenou kůži a rozproudilo ospalou krev v žilách. Zase ten hlas, který mě nedávno navštívil. Mermomocí jsem se snažil otevřít oči a zjistit, kde to jsem a kdo je ten člověk, který mi dělá neviditelnou přítomnost a dodává pocit bezpečí. Zase to nějak nešlo. Má oční víčka mi připadala o dost těžší, než kdy předtím.

Najednou jakoby povolily všechny pomyslné zámky a já dokázal pootevřít oči. Okamžitě mě oslepila ohromná dávka světla, tudíž jsem musel na chvilku uhnout na stranu. Nacházel jsem se v bílé místnosti na jakési posteli. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozkoukal. Po pár minutách mi došlo, že se nacházím v nemocničním pokoji, zřejmě na JIP. Co se stalo? Proč jsem v nemocnici? Kde je Zachary s Vanessou?

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Napravo ode mě stála už na pohled velmi milá sestřička, která se při pohledu do mých blankytně modrých očí šťastně usmála. Měla hranaté černé brýle s úzkými skly, a dlouhé zrzavé navlněné vlasy, jež se krásně vlnily podél jejích ramen. Byla střední postavy, ani ne tlustá, ani ne hubená. Při jejím úsměvu se mi otevřel pohled na rovné bílé zuby.

„Tak jste se nám konečně probral, pane Blacku." Prolomila ledy ticha svým přívětivým hláskem, který na mě působil jako ladná, třesoucí se zvonkohra v slabém letním vánku.

„Co se stalo? Proč jsem tady? Kde je Vanessa a Zachary?!" Začal jsem na ní chrlit všelijaké otázky, když v tom jsem se vylekal svého chraplavého hlasu.

„Měl jste nehodu, byl jste několik dní v umělém spánku." Odpověděla na mé první dvě otázky. „A o žádné Vanesse ani Zacharym nevím, nikoho takového nám nepřivezli." Její druhá odpověď mě alespoň částečně uklidnila. Doufám, že jsou oba v pořádku doma a nic se jim nestalo. „Tak já už půjdu. Kdybyste cokoliv potřeboval, tak na mě zazvoňte. Teď musíte hlavně odpočívat, jste po náročné operaci." Po svém krátkém monologu odešla z místnosti a lehce za sebou zavřela dveře. Jelikož jsem byl hrozně vyčerpaný, tak jsem zanedlouho opět usnul...

Pohled Vanessy

Probudilo mě světlo a tlumené zvuky ozývající se z pro mě dosud neznámé místnosti. Pomalu jsem otevírala oční víčka, která mi v tuto chvíli přišla až nezvykle těžká. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, zjistila jsem, že se nacházím v moderně zařízené kanceláři. Chtěla jsem se otočit a rozhlédnout se kolem sebe. Nešlo to. Měla jsem ruce a nohy přivázané k dřevěné židli, na které jsem seděla. Přes pusu mi někdo zalepil pásku, tudíž jsem ze sebe nedokázala vydat více než několik ztlumených skřeků.