Hvězda bez nebe

31. „Zlato..."

Pohled Benjamina

Silnice se klikatila čím výš a hloub do kopců porostlých hustými lesy byla zaváděna. Okolím poletoval chladný poryv chladného zimního větru, jež ohýbal všechny okolní, oholené stromy tolik těšící se na stále přibližující se zimu. Zrnka prachu kdysi poklidně levitující po ovzduší náhle přimrzala k zemi, a tichá silnice se začínala více smekat.

Své ruce jsem opíral o volant svého věrné mustanga, jež se v předešlých dnech stal mým úkrytem. Ale teď ne. Moje bříško po trošce dobroučkého jídla konečně zaplesalo a začal jsem se po dlouhé době cítit plný energie. Připadal jsem si zcela jako obměněný.

Jel jsem spolu s Vandou do města na nákupy. Nesměli jsme však jet do nejbližšího města, nýbrž do města ležícího bezpečně daleko od hotelu, jelikož podle použití kreditní karty by nás mohl Jimmy najít. Hodiny v autě ukazovaly krátce po půl jedenácté dopoledne.

Vanessa poklidně seděla vedle mě na sedačce spolujezdce a mlčky sledovala tiše ubíhající krajiny za okny. Na sobě měla ještě stále své elegantní, černé džíny a mikinu. I když to vypadalo moc dobře, chtělo by to už vyměnit a vyprat. Já jsem na tom však nebyl o moc líp. Mé tělo zdobí prosté tmavě modré tepláky, a chodil jsem v nich vlastně teď všude. Pro mé štěstí si ke mně však nikdo nedovolí vznést jedinou poznámku kritizující můj vzhled. Nad tímto jsem se musel drobně pousmát.

To ticho jen tak poletující po ovzduší, jež dráždilo mé na hluk navyknuté uši, mě donutilo zmáčknout drobný knoflík a zapnout tak rádio. Vanda se na mě mile pousmála a zaposlouchala se do příjemných tónů nesměle linoucích se z rádia ven po celém autě. Opět jsem cítil jistou radost.

Najednou jsem na svém stehnu pocítil teplý dotyk něčí ruky. Mé srdce jakoby zaplesalo a já se překvapeně otočil na svou spolujezdkyni, jíž hrál na rtech všebarevný úsměv. Naše pohledy se na chvilku střetly a mě se v duši rozezněla tolik chybějící symfonie, jež mě pokaždé tak silně unášela mimo svět. Jen tak tak jsem udržel volant rovně a zabránil tak případnému nárazu. Jedním očkem jsem opatrně sledoval cestu, ale její zelenkavé oči mě stále držely uvězněné v sobě. Tolik mě rozptylovala.

Právě jsme projížděli hustým lesem, a já se jen tak tak držel, abych nezastavil na lesní cestě a samou tou okouzleností zastavil výbuch veškerých emocí, kterou jsem nucen tak dlouhou dobu zadržovat pod milou, občas také tvrdou maskou. Z krátkého zamyšlení mě probudil hlasitý šepot větru mezi tlustými kmeny starých stromů nesměle strážících okraj lesa poctivě klikatícího se podél silnice.

Čas utekl jak voda a mi vjeli napříč ruchu velkoměsta. Vandiny oči již při vjezdu do města okamžitě zbystřily a tiše zaplesaly. Celkem jsem jí chápal, neboť toto město je tak čtyřikrát větší než to, ve kterém dosud trávila celý svůj život. Musel jsem trochu zpomalit a přejet do správného pruhu vedoucího do centra města, kde se nacházel můj hlavní cíl dne – velké obchodní centrum. Potřebovali jsme nakoupit spoustu věcí od oblečení, kosmetiky, přes kufry až po takové drobnosti jako třeba trvanlivé konzervy či polívky z pytlíku – nevěděli jsme, jak dlouho budeme přežívat v otřesných podmínkách na útěku.

Asi za dalších deset minut jsme klidnějším městem dojeli až před obrovské nákupní centrum připomínající palác britské královny. Vanda natěšeně vystoupila z auta a nespouštěla oči z té nádhery stojící v popředí, která dokáže většině mladých dívek vykouzlit obdivný úsměv na zrůžovělých rtech. Také jsem vystoupil ven, zavřel dveře od auta a zamknul. Následně jsem následoval svou princeznu a něžně ji chytil za ruku. Poté jsem se s drobným úsměvem a svou ručkou kolem jejího boku rozešel směrem k nákupnímu centru.

Její rozzářený úsměv mi skvěle dokázal zvednout náladu a něžně zahřát u srdce. Vstoupili jsme dovnitř a vlastně okamžitě nás oválo příjemné teplo. Tyčila se před námi světlá ulička, v jejíž postranních stáli všelijaké obchody s velkými cedulemi poukazující na slevy či nové zboží. Tolik obchodů, tolik možností. Vanda skoro nedýchala, zastavila se kousek od dveří a nadšeně si prohlížela všechnu tu krásu moderních obchodů tolik čekajících, až do nich vstoupíme.

„To je..." dokázala ze sebe vypravit tichým, velmi roztomilým hláskem. „Nádhera..."

„Kam půjdeme první, madam?" Pousmál jsem se a trošku jí pobídl, aby se rozešla a nezůstávala tu dál stát uprostřed jak vesnický ňouma, co nikdy nenahlédl do moderního světa.

„Třeba sem...." Ukázala nesměle na jeden z obchodů s oblečením, hned potom co se vzpamatovala. Terranova. Tento obchod jsem důvěrně znal moc dobře, jelikož jsem v něm nakupoval velmi často. Na nic jsem nečekal, pustil jí, aby se mohla sama rozhlédnout po obchodě, ale samozřejmě kráčel hned za ní jako nesmělý doprovod a chodící kreditní karta.

Vanessa se po chvilce vzpamatovala a začínala se šťastným výrazem v načervenalé tváři procházet jednotlivé regály. Já jako potměšilý host tichounce kráčel za ní a kochal se její roztomilostí. Připadalo mi úžasné sledovat její veselý pohled při vybírání všemožného oblečení přes trička, mikiny až po legíny či ryfle a kraťasy. Zatímco ona vybírala, já mlčky sledoval, jak v košíku přibírá stále nové a nové oblečení.

Když Vanda zamířila do zkušební kabinky, aby si vše vyzkoušela, šel jsem s úsměvem na zrůžovělých rtech za ní. Dovolila mi, abych šel s ní do kabinky a mohl posoudit, jak jí co sluší. Musím uznat, že princezně jako je ona, slušelo naprosto všechno. Když si vše vyzkoušela, na tváři se jí objevil smutný výraz, kterým mi naprosto pomotala všechny mé myšlenky.

„Copak, Vando?" přistoupil jsem k ní blíž a něžně ji pohladil po tváři. „Jestli se ti ty věci nelíbí, můžeme vybrat jiné."

„O to nejde..." hlesla tiše a podívala se do země. Já ji ruko podepřel bradu a donutil její zelenkavé oči pohlédnout do mé zmatené tváře. Chvíli mlčela, přičemž v jejích očích smutný vesmír pouštěl na zem němé slzy neznámého utrpení. Poté odvrátila pohled z mých modrých očí ke košíku s věcmi, a následně se na mě znovu hluboce podívala: „Ty věci se mi moc líbí, o to nejde, ale..." odmlčela se. „Já nemám peníze na to, abych si je koupila..." Začala zadržovat slzy. Cítím jsem v sobě silnou lítost.

„Zlato..." Sevřel jsem ji pevně v pevném sevření mých teplých dlaní. Silné objetí, právě to teď nejvíce potřebovala. Když se ode mě odlepila, její tvář již trochu nabrala barvu. Svým niterným pohledem jsem se snažil přimět její chladnou duši se rozevřít a rozkvést. „Neboj se, já ti to zaplatím." Usmál jsem se. Chtěla začít protestovat, ale já jí to nedovolil, jelikož jsem spojil naše rty v jedno. A přišla další niterná chvilka, která mohla znamenat v něčích očích silný výbuch nezkrotných emocí. Užíval jsem si každý její další dotyk...