Hvězda bez nebe

10. Problém

Pohled Vanessy

Staré stromy se tyčily do nebeské výše a jejich temné kmeny připomínaly tlusté nohy stáda slonů, spodní okraje sloních břich tvořily noční oblohu, na níž se postupně objevovaly nové a nové pěkně zářící hvězdy.

Jela jsem zpět po asfaltové cestě na kolečkových bruslích vedle své nejlepší kamarádky Keren, přičemž jsme si svítily baterkami na telefonech, abychom alespoň trošku viděly na cestu. I když nám nádherně svítil dorůstající měsíc, bez pomyslných baterek bychom neviděli ani na krok. Nebála jsem se tmy, uklidňovala mě. Jediné, co mě uprostřed temného lesa decentně zneklidňovalo, bylo nepříjemné, trapné ticho poletující po ovzduší.

Brzy jsme dojely na kraj lesa, kde konečně začínalo město osvícené pouličními lampami. Zuly jsme si brusle a kráčely směrem k čtvrti, kde obě dvě, asi dvě ulice od sebe, bydlíme. Procházely jsme tichou, spíše chatařskou čtvrtí s velkým množstvím rozkvetlých zahrad, které se však pomaličku chystaly na zimu.

„Keren?" Nervózně, ale zároveň mile jsem pohlédla do jejích zelenkavých očí, které když slyšely můj hlas, tak se vesele rozzářily.

„Ano?" Špitla tajemně.

„Díky za dnešek. Bez tebe bych to asi nezvládla." Usmála jsem se na ni a pohladila ji po rameni.

„To je samozřejmost, zlatíčko moje." Objala mě.

Po chvilce jsme vyšly z chatařské čtvrti do té normální. Nabaženi vší tou tajemností ukrytých ve spárech tichého, večerního města jsme kráčely úzkými uličkami, mezi nimiž jsme již povědomě kličkovaly. Mlčely jsme, což mi na duši malovalo podivný pocit. Ale snažila jsem se zůstat v klidu. Po cestě jsem si prohlížela ulici a nenápadně nahlížela do tmavých oken, v nichž jistě zhasínala všechna světla.

Zanedlouho jsme došly k ulici, kde bydlím. Obě jsme se zastavily na místě a dívaly na sebe skleslými pohledy. Viděla jsem na Keren trochu nejistoty a strachu. Z její tváře během chvilky zmizel úsměv, který nahradil nepříjemný pot.

„Tak ahoj. Vaness..." Naposledy mě objala a přeměřila si mě svým milým pohledem.

„Ahoj, Keren." Usmála jsem se.

„Dávej na sebe prosím pozor, a kdyby něco, volej." Poručila mi.

Já jen tiše přikývla a každá jsme se rozešla svou vlastní cestou. Blížila jsem se k domu a můj srdeční tep se zvyšoval. Už je doma otec? Doufám, že se mu nic nestalo a je vše v pořádku. Pomyslela jsem si. Zakručelo mi v břiše, nad čímž jsem se musela jen nevinně pousmát. Do zad mě tlačil nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Zadržovala jsem to až asi patnáct metrů od domu, poté jsem to už nevydržela a musela se kolem sebe vystrašeně rozhlédnout.

„Je tu někdo?!" Vyletěla mi z úst první myšlenka, co mě napadlo. Nic. Zaslechla jsem pouze mňoukání malé černé kočky, které přeběhla přes silnici, protáhla se úzkou dírou v plotě na protější ulici a zmizela ve stínech cizí zahrady. Trochu se mi ulevilo, ale i tak jsem raději přidala do kroku.

Když jsem konečně vešla do domu a zamkla za sebou dveře, opřela jsem se o stěnu v předsíni a vydýchávala se z nenadálého leknutí na ulici. Klid, byla to jenom kočka. Křičel na mě hlas uvnitř mé hlavy. Chápala jsem ho, nejspíš jsem jenom trošku unavená a paranoidní. Vyzula jsem se z bot a kráčela do obýváku, kde jsem se leknutím zastavila na místě ve dveřích.

Moje matka pobíhala od skříně ke skříni a balila nějaké věci. Nechápavě jsem se na ni dívala a přemýšlela, co to dělá. Ani si mě nevšimla, očividně byla dost zaměstnaná. Rozhlížela jsem se po domě. Pod stolem měla hozená zavazadla, několik kufrů, včetně mého kufru s mými věcmi...

„Mami?" Řekla jsem udiveně. „Co to blbneš? My někam jedeme??"

„Vanessko..." zastavila se a konečně mi pohlédla do očí. „Je to složité. Ale prostě musíme odsud vypadnout, jsme v nebezpečí..."

„V jakém nebezpečí? Co se stalo? Kde je táta?" Polekala jsem se ještě více.

„Víš..." podívala se do země. „Táta už nepřijde..." Když jsem to zaslechla, nahrnuly se mi neposlušné slzy do obvykle veselých očí. To nemůže být pravda! Křičela jsem na sebe hlasitě v mysli. „Neplakej, beruško. On by si to nepřál..." na chvilku se odmlčela, přistoupila blíž ke mně a obmotala kolem mě své třesoucí se paže. „Bude všechno zase dobrý, jenom teď na čas musíme odjet pryč..."

„A kam? Na jak dlouho?" Zeptala jsem se jí skrze slzy.

„Odjedeme na naši chatu do hor. Nevím, jak dlouho tam budeme. Zařídila jsem ti domácí učení, budeš se učit sama a pak někdy pojedeš na přezkoušení. Nikdo nesmí vědět, kde jsme..."

„Proč ne? A co Keren?"

„Tu už asi nikdy neuvidíš..." Řekla zlomeným hlasem. Vycukla jsem se z jejího objetí a utekla nahoru do svého pokoje. Opřela jsem se klepajícími se zády o bílou stěnu a sjela po ní dolů na zem. Kolena jsem přisunula co nejblíže k tělu a objala je svými stále chvějícími se pažemi. Bylo mi hrozně. Měla jsem pocit, jako bych už nikdy neměla mít radost. Nechápala jsem nic. Jak se to všechno mohlo během jednoho dne zvrtnout? Proč právě já? Proč zrovna já mám takhle trpět?

Nedokázala jsem si absolutně představit, že už nikdy neuvidím svou nejlepší kamarádku. Dívku, která při mně stála již od mého útlého dětství, vždycky mi podala pomocnou ruku. Jedině s ní mám ty nejlepší zážitky, u kterých jsme se nasmály více než s kýmkoliv jiným.

Ale nejen Keren mi bude hrozně moc chybět. Také Benjamin mi již za tak krátkou dobu dokázal přirůst k srdci. Přála jsem si ho znovu vidět a spočinout v příjemném sevření jeho silných paží, které mi dodávaly pocit bezpečí a nové naděje v lepší zítřek...

„Vanessko, holčičko..." otevřela dveře matka již oblečená v dlouhém bílém pyžamu a podívala se na mě ustaraným pohledem. „Odpočiň si, zítra brzy ráno odjedeme..."

„Dobře... Půjdu spát." Vstala jsem ze země a posadila se na postel.

„Já taky. Tak dobrou, zlato." Usmála se a odešla pryč, nejspíš do své ložnice. Ani nečekala na mou odpověď. Zůstala jsem sedět na zemi a přemýšlela. Bylo mi hrozně smutno. Utřela jsem si poslední slzu z oka a podívala se na hodiny na nočním stolku, které ukazovaly krátce po půl desáté. Když na neurčitou dobu odjedu pryč, bylo by fajn se ještě s Benjaminem rozloučit!

Dostala jsem skvělý nápad, vytáhla jsem si mobil a napsala Benjaminovy na jeho číslo:

V: Ahoj Benjamine, tady Vanessa. Nemohl bys prosím teď jít ven? Na chvilku, potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit...

B: Ahojky Vando. Copak se děje? A jo, klidně bych mohl jít ven.

V: Není čas něco vysvětlovat... Kde se sejdeme?

B: Za patnáct minut na rohu vaší ulice.

V: Děkuji moc, Benjamine, tak zatím ahoj.

B: Zatím.

Benjamin mi hned odepsal, až jsem se divila. Pomaličku jsem došla k rohu pokoje, kam jsem mrskla mikinu, kterou jsem ze sebe po příchodu domů rychle svlékla. Znovu jsem si jí oblékla a vydala se do koupelny. Tam jsem si trošku poupravila make up, přečesala vlasy a potichoučku jako myška se vydala po schodech dolů. Svítila jsem si pouze tlumeným světlem mobilu, abych náhodou nevzbudila matku.

U dveří jsem si nazula boty, vzala si klíče z věšáku a vyšla ven. Okamžitě mě ovanul nepříjemný chlad a studený vítr poletující po nočním městě. Kráčela jsem směrem k rohu ulice, kde pod lampou stála vysoká postava zahalená černou kapucí. Když neznámý zaslechl kroky, otočil se směrem ke mně a sundal si kapuci. Okamžitě jsem v postavě poznala svého kamaráda, který mi tak moc chyběl.