Hvězda bez nebe

45. Probuzení

Pohled Jimmyho

Poblikávající žárovka vysoko u stropu se pomaličku v trvanlivých intervalech pohupovala ze strany na stranu. Místností se linula tolik známý pach dezinfekce. Stále jsem viděl trochu rozmazaně. Chvilku mi trvalo než jsem si na to obrovské světlo zatěžující mé oči. Pokusil jsem se posadit, ale zamotala se mi hlava a já si musel zase lehnout.

Zapřemýšlel jsem. Vůbec si nepamatuji, co se mi vlastně stalo. Zaujatě jsem se pokoušel zapátrat v paměti, ale marně. Měl jsem na mysli velké okno. Pamatuji si jen popíjení v baru s Tylerem a Dylanem. Potom už nic. Jakoby má paměť na tu dobu vypadla jako elektřina ve velké bouřce.

Cvaknutí dveří mě donutilo rozhlídnout se kolem. Za zvuku hlasitého bouchnutí a zavrzání se dveře otevřely a dovnitř do místnosti vešel postarší obtloustlý muž s doktorskou zástěrou a stetoskopem kolem krku se svým obvyklým úšklebkem ve vrásčité tváři. Prohrábl si své černé vlasy a přišel až ke mně svými těžkými kroky. Postavil se nade mě jako sudička a hluboce se mi podíval do mých zmatených očí.

„Roberto?" Pronesl jsem chraptivým hlasem a pomalu se posadil na lůžko.

„Dobré ráno, ospalče." Oslovil mě a začal mi měřit tlak. „Jak ti je?" Zeptal se a dále se věnoval své práci. Zamotala se mi hlava. Kdyby mě nepodepřel, tak bych určitě upadl z lehátka na zem.

„Hrozně se mi motá hlava." Řekl jsem a chytil se za čelo.

„To je jasný, máš pořádnou kocovinu." Uchechtl se pod drobnými vousy, které si náhodou zapomněl oholit a ještě mi změřil srdeční tep.

„Co se stalo?" Zeptal jsem se zmateně.

„Ty si nic nepamatuješ?" Odvětil. Na odpověď jsem mu jen zakroutil hlavou. „Byli jste s Tylerem a Dylanem v baru. Hrozně jsi to přehnal s pitím. Pak jsi najednou začal něco řvát přes celý bar a pak jsi někam utekl. Tyler s Dylanem tě šli hledat, jenže tě nemohli najít. Pak tě našli ožralého na zemi v parku s rozbitou hlavou..." Objasnil mi a mě konečně trochu začínalo docházet, co se stalo.

Kluci mě vzali do baru, abych přišel na jiné myšlenky. Pili jsme, tancovali, bavili se. Všechno bylo v pohodě, ale pak tam přišel nějaký kluk a začal se ptát na mého bratra. Vzpomněl jsem si na něj a začal více chlastat. Co se dělo potom byl zřejmě následek alkoholu v krvi. Nedokázal jsem se už pak ovládat...

„Na, spolkni to. Bude ti líp." Roberto mi podal do rukou prášky a sklenici s vodou. Poslušně jsem je zapil a znechuceně polkl. Mírně jsem se otřásl, poté jsem vstal a šel se přemístit z ošetřovny do svého pokoje. Musel jsem zpomalit, neboť se mi na schodech zase zamotala hlava.

V zatáčce na schodech jsem se málem srazil s Tylerem. Ani jedem jsme se nekoukali na cestu. Když se naše pohledy spojily, přeskočila podivná jiskra. Tylera znám již pěknou řádku let. Byl u mých prvních školních průserů, prvním opitím v baru nebo také při mých prvních kariérních úspěších. Vždycky jsem ho považoval jako za bratra. Mírně se na mě pousmál a poplácal mě po rameni.

„Tak co? Jak ti je?" Optal se s trochou starostlivostí v hlase.

„Blbě. Jdu si lehnout." Odsekl jsem mu, obešel ho a zamířil do svého pokoje. Ve svých zádech jsem cítil jeho trochu ublížený pohled, ale bylo mi to jedno. Vešel jsem do svého pokoje a zabouchl za sebou dřevěné dveře. Svlékl jsem se z propoceného oblečení a zamkl se v koupelně. Vlezl jsem si do sprchy a nechal na sebe stékat horké kapky vody, které mi tolik dodávaly energii.

Po rychlé sprše jsem se převlékl do čistého spodního prádla a zahrabal se do měkkých peřin své měkoučké postele, která mi poslední dobou tolik scházela. Položil jsem svou rozbolavělou hlavu na polštář a pomalu se začínal vytrácet do říše snů...