Hvězda bez nebe

13. Strach

Pohled Vanessy

Jen co jsem doběhla domů, zamkla jsem za sebou velké vchodové dveře a sjela po nich dolů k zemi. Zhluboka jsem dýchala a snažila se vzpamatovat z ohromného šoku. Spícím domem se linula uklidňující tma a ticho. Venku za okny foukal silný vítr burácející v korunách všech okolních stromů. Začalo pršet a velké dešťové kapky neohleduplně bubnovaly na plechovou střechu v mém pokoji, kam jsem se po chvilce odebrala.

Dala jsem si rychlou sprchu a v pyžamu si zalezla do teploučké postele, kde jsem se až po bradu zachumlala pod deku. Konečně mě polila vlna bezpečí a tolik vytouženého klidu. Pokusila jsem se zavřít unavená, bolavá očka a ponořit se do říše snů, ale něco mi v tom bránilo...

Stále jsem musela myslet na tu dnešní příhodu, díky které se ve mně vařila krev, a já myslela, že brzy vybuchnu strachem. Nejdříve jsem nechápala, co po mě ti nebezpečně vypadající muži vlastně chtěli a vrtalo mi to hlavou skoro do tří do rána. Poté mi konečně došlo, že to má nejspíš co dočinění s tím nebezpečím, o kterém mluvila má matka. Proč mi neřekla, o co jde? Co po nás ti muži chtějí? Kdo je sakra Jimmy a čeho je šéf? Jestli je Jimmy Benjaminův bratr, tak by Benjamin mohl vědět, o co jde...

Pohled Benjamina

Temnou místností se linul nepříjemný zápach zatuchliny. Celé mé tělo bylo ještě stále oslabené z té pitomé injekce. Cítil jsem se hrozně špatně. Nedokázal jsem se už ani pohnout, ač jsem se sebevíc snažil. No tak Benjamine, probuď se! Křičel na mě jakýsi hlas uvnitř mé hlavy. Chtěl jsem ho poslechnout, ale neměl jsem na to energii. Scházela mi jiskra, múza, která by mi pomohla vstát ze země...

Asi po dalších deseti minutách jsem za dveřmi zaslechl kroky a divné hlasy, které mě donutily otevřít oči. Stále jsem byl velmi zesláblý. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Pálilo mě tlumené světlo staré žárovky jen tak pověšené na starém, shnilém stropě. Když jsem se konečně rozkoukal, posadil jsem se na špinavou matračku, na které jsem předtím ležel. Nejprve jsem vůbec nechápal, co se tu vlastně děje. Neskutečně se mi motala hlava, takže bylo velmi těžké si na něco vzpomenout...

Po chvilce mi však všechno docvaklo. To Mark mě sem zavřel. Podle smradu a známých, špinavých zdí  jsem brzy poznal, že se nacházím ve sklepě svého bratra, kam většinou zavírá unesené dívky nebo lidi, kteří mu dělají problémy. Fajn, Benjamine, tohle se ti povedlo...

Najednou něco zašramotilo u dveří a někdo začal odemykat zámek. Dveře se rychle otevřely a do místnosti vešel můj bratr se svými osobními bodyguardy v patách. Povýšeně se na mě podíval, posadil se na židli v rohu a ukázal na jednu gorilu, aby zavřela dveře.

„Nazdar bratříčku, vidím, že jsi zlobil..." Ušklíbl se.

„Jimmy, pusť mě ven!" zařval jsem na něj.

„V klidu, nejdřív si musíme promluvit." Okřikl mě a pokračoval: „Proč si postřelil jednoho z mých nejvěrnějších lidí a jeho kumpána?!" Zařval na mě podrážděně.

„Protože chtěl ublížit Vanesse..." podíval jsem se naštvaně do země a poté se znovu podíval do Jimmyho tmavě hnědých očí, v nichž se leskl jistý závan překvapení.

„Vanessy otec mi dlužil přes půl míče. O něj jsem se postaral a ona je moje, smiř se s tím." Znovu se ušklíbl a já měl chuť mu jednu vrazit...

„Ale ona za to nemůže!" zařval jsem na něj.

„Tohle si nezvykej! Na mě si zvyšovat hlas nebudeš!" Vstal ze židle a práskl s ní o zem.

„Jsem tvůj bratr! Zabiješ mě snad?!" Začalo to mezi námi vřít. Viděl jsem to na pořádnou hádku...

„Ne, nezabiju, protože jsi poslední člen mojí rodiny, co přežil a jednou bychom to spolu mohli daleko dotáhnout, ale teď si zasloužíš lekci..." Luskl prsty a vyšel ke dveřím. Zle se na mě pousmál a já zhluboka polkl...

Jimmy nevrle odešel z místnosti. Jeho gorily se ke mně pomalu nebezpečně přibližovali. Zastavili se asi metr a půl přede mnou, když v tom do mě jeden z nich silně kopl. Jedno kopnutí následovalo druhé, a pak ještě rány jejich tvrdými pěstmi. Křičel jsem bolestí z plných plic, ale k ničemu mi to nebylo...

Ležel jsem na zemi a kroutil se v bolestných křečích. Další rány jsem už ani moc nevnímal, ale i tak při každé další ráně mým tělem projela otupělá, avšak velmi silná bolest. Měl jsem pocit, že to nepřežiji. V hlavě mě dusil ukrutný vztek na mého bratra a zároveň strach o Vanessu. Nesměl jsem dopustit, aby se dostala do jeho rukou, ale nedokáži se ani vypořádat s jeho muži...

Hrozně moc mě do srdce bodal pocit zoufalství, který stál mé síly více, než jakékoliv rány pěstí. Mnohem raději bych se nechal ještě desetkrát zmlátit, jen abych to roztomilé, nevinné děvče bez viny ochránil. Bohužel jsem zatím nevěděl, jak a ani jsem neměl sílu přemýšlet. Celý svět se mi točil, ale i tak jsem se unavenýma očima, v nichž se uronily drobné slzy způsobené bolestí a zoufalým křikem, přes mlhu sledoval houpající se svět, který se však brzy díky mé únavě začal vzdalovat obzoru...