Love From The Library ✔️

~ Elijah? ~

„Rosie jsi vpohodě?"

Zaklepal na mé dveře Marcel.

„Jo, už jsem unavená."

Zalhala jsem.

„Já vím že lžeš. Otevři nebo ty dveře vyrazím."

Zahrozil.

Marcel mě vždy měl rád jako vlastní sestru a já ho také. Vždy mi pomohl se dostat z toho nejhoršího.

Vstala jsem a otevřela mu dveře.

Hned jak viděl moje zmáčené oči od slz řekl:

„Pojď sem."

A já mu padla do náruče.

„Já ho potkala."

Šeptla jsem.

„Koho?"

Zeptal se a hladil mě rukou po zádech.

„Víš jak jsem ti před 150ti lety povídala o tom muži z knihovny. Že jsem se do něj zamilovala."

On kývl.

„Tak jsem ho dnes potkala."

Řekla jsem mu a odtáhla jsem se.

„Byla jsi do něj tak zamilovaná..."

Řekl lítostivě a lehli jsme si na postel.

„To bude dobrý. Musíte si to srovnat."

Řekl. Vždy mě uklidní. Lehla jsem si na jeho hruď a usnula jsem.

—druhý den ráno—

Vzbudila jsem se, ale Marcel už tam nebyl. Vstala jsem a šla do koupelny.
Dala jsem si rychlou sprchu a najednou mi začal zvonit telefon.
****
„Ahoj Rosie" (Stefan)
„Bože Stefane jsi to ty?! Já tě tak ráda slyším."
„Nechceš přijet na pár dní za námi do MysticFalls ?" (Stefan)
„Já jsem málem zapomněla že má Damon narozeniny!"
„Víš že tě moc rád uvidí. Ale pššt je to překvápko." (Stefan)
„Samozdřejmě víš že bych svému milovanému dvojčeti nezkazila překvapení na jeho už několikáté narozeniny!"
„Super! Přijeď v sobotu jo? Ještě ti zavolám." (Stefan)
„Dobře tak ahoj miluju tě bráško."
****
Tenhle telefonát mi zlepšil ráno.

Damon a já jsme dvojčata. Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale není to těžké odhadnout. Oba dva máme černé vlasy, světlé modro-zelené oči a pořádnou dávku sarkasmu.

Vyšla jsem z pokoje a potkala jsem nějakou holku. Mohlo by jí být tak 16.

„Ahoj, my se známe?"

Zeptala jsem se a ona se na mě vyděšeně podívala.

„Ne neznáme, já jsem Davina."

Řekla a podala mi ruku.

„Ahoj já jsem Rosaline."

Řekla jsem a usmála jsem se na ni.

„Neříkej Marcelovi že jsem tu byla. Nechce abych chodila ven z pokoje. Chce mě chránit."

Poprosila mě a já kývla.

„Radši už běž než tě uvidí."

Řekla jsem s úsměvem s on kývla a šla zpátky. Vypadala moc mile.

Přišla jsem do jídelny a tam sedel Marcel, Klaus a Ten muž z knihovny. Nemohla jsem se na něj ani podívat.

„Rosaline! Pojď si k nám sednout."

Řekl Klaus a ukázal na židli vedle mně.

„Asi ještě neznáš mého bratra Elijaha."

Řekl a já jsem se podívala do těch hlubokých očí.

„Známe se."

Vyhrkla jsem a svůj zrak jsem přesunula zpátky na svoje nohy.

„To je mi náhoda!"

Řekl pobaveně.

„Niklausi prosím teď ne."

Upozornil ho teď už Elijah.

„Ne to je vpořádku." Řekla jsem a odešla jsem na záchod.

Bylo mi špatně a zvracela jsem. Byl to strašný stres. Neviděla jsem ho 150 let a teď je náhodou zjeví.

Vyšla jsem z toalety a narazila na něj.

„Rosaline měli by jsme si promluvit."

Řekl a já kývla a šla za ním.

„Proč jsi zmizel a ani mi neřekl sbohem?!"

Vyhrkla jsem na něj hned jak zavřel dveře od obývacího pokoje.

„Musel jsem odjet s bratrem."

Řekl a posadil se.

„A proč jsi mi to neřekl?"

Ptala jsem se ho se slzami v očích.

„Nemohl jsem. Niklaus mi nenechal žádný čas na to abych mohl."

Řekl a pohled zapíchl do země.

„ 150 let... 150 let myslím jen na to proč jsi odjel a nakonec to vše hodíš na svého bratra?!"

Řekla jsem naštavně a slzy mi valily z očí.

„Prosím omluv moje chování."

Řekl a podíval se na mě.

„Já jsem tě milovala ty tupče !"

Zakřicela jsem a zmizela do svého pokoje.