Love From The Library ✔️

~Weakness~

Vzbudila jsem se a byla noc. Ležela jsem v lese na zemi a viděla jsem jen zářící měsíc. Nikdo nikde, oni mě ani nehledají.

Nechápu co toho Kola popadlo. I ta Davina je pro něj lepší než ta děvka Caroline. Nedivila bych se kdyby si napinkla i Klause.

Lehla jsem si na břicho a snažila se vstát. Dostala jsem se na kolena, ale v tu chvíli jsem ucítila krev.

Srnka!!

Sice nejsem jako Stefan a nepovídam si s veverkama, ale potřebuji aspoň kapku. Doplazila jsem se k srnce, která byla nejspíš postřelená a vysála jsem z ní všechnu krev co jí zbyla.

Bylo to lepší a tak jsem se postavila na nohy a snažila se najít cestu do civilizace. Pořád mi ale vrtá hlavou proč mě nehledají.

Po asi tak cca půl hodině jsem došla k penzionu a otevřela dveře. Nikdo tu nebyl, ale slyšela jsem tlukot srdce. Vešla jsem do kuchyně a tam byla Elena a klepala se jako čivava.

„Eleno?"

„Rosaline !!! Jsi to ty? Všichni tě šli hledat a-."

Au! Ta strašná bolest hlavy co do mě v tu chvíli udeřila.

„Ty sis vážně myslela že tě někdo bude hledat?" 

Řekl neznámý hlas muže.

Píchl do mě něco, abych měla halucinace.

„Kdo jsi?"

Šeptla jsem a držela si hlavu.

„Ty si mě snad nepamatuješ ?!" (Connor)

„Nevím, podle hlasu."

Otevřela jsem oči a viděla toho lovce upírů.

„Connor Jordan ?!"

„Nejsi zas tak blbá. Měli jsme spolu nějakou potyčku asi před pěti lety, ale potom jsi mi zabila kámoše a zdrhla jsi. A dnes se mi poštěstilo a viděl jsem tě ležet v lese. To je náhodička! " (Connor)

„Ty hajzle."

Snažila jsem se vstát, ale marně.

„Nejde to že?" (Connor)

Řekl a zasmál se.

„Nech mě jít !!"

Snažila jsem se ho kousnout , ale marně. Zase mi píchl kůl do břicha.

„Zůstaň tam kde jsi ! Musím si ještě něco vyřídit zatímco ty tady uschneš." (Connor)

Řekl, zasmál se a odešel.

Chvíli jsem tam jen bezradně koukala po karavanu, ale potom jsem si všimla koše, ve kterém byli kapesníky od krve.

Snažila jsem se pohnout, ale moc to nešlo. Tak jsem se snažila pohnout rukama a to šlo !

Natáhla jsem ruku a dosáhla tam. Krev byla poněkud čerstvá a bylo to hodně nasosané. Něco jsem z toho kapesníku vymačkala do pusy a zase jsem dostala barvu jako normální člověk. Zbytek kapesníků jsem taky vysála a šla ke dveřím ven z karavanu.

Vyšla jsem a slyšela jsem ho jak s někým mluví, asi přes telefon. Upíří rychlostí jsem doběhla aspoň kilometr od něj a snažila jsem se poznat krajinu.

Byla jsem asi 2 kilometry od penzionu a energie už taky moc nemám, ale zase jsem chvíli běžela. Doběhla jsem k lesu blízko u penzionu a opřela jsem se rukou o strom.

Když jsem nabrala dech tak jsem se snažila dobelhat ještě blíž a podařilo se mi aspoň ke garáži. U garáže jsem se svalila na kolena a snažila se něco říct.

„Prosím pomoc."

Snažila jsem se řvát, ale moc mi to nešlo. Vyšlo ze mě jen bezradné šeptání. Snažila jsem se vstát a opírala jsem se o zeď. Dobelhala jsem ke vchodovým dveřím a zaklepala jsem, ale poté jsem zase spadla. Byla jsem strašně slabá a tak se mi začalo černit před očima a poslední co si pamatuji že někdo ty dveře otevřel.