Temná strana mysli

Kapitola první

 „Aliss vstávej!" Probudil mě hlas mého nevlastního bratra Carla. Ležela jsem v posteli, přikrytá měkkou dekou a hlavu jsem měla zabořenou hluboko v polštáři. Křik mě probral tak rychle že můj mozek nevěděl co se děje a ještě jsem napůl spala. Konečně se mi rozlepili oči a v ústech jsem ucítila nepříjemný pach. Jenže byla sobota ráno, venku svítilo slunce, které mě oslepovalo, protože jsem si večer zapomněla zatáhnout žaluzie a okno mám přímo nad hlavou . Bylo mi příjemné teplo a hezky jsem se vyspala, jen jsem si užívala klid a zpěv ptáků venku, tedy až do té chvíle co dveře od mého pokoje rozrazil Carl.

 „Jsi hluchá nebo co? Řekl jsem abys vstala!" řekl a koukal na mě do té doby, dokud se neujistil že nevstávám. Až když jsem trochu nadzvedla hlavu a koukla se na něj se zvednutým obočím, tak odešel. Jako vždy nezavřel dveře, do pokoje přivanula vůně čerstvých palačinek s javorovým sirupem.

 Pomalu jsem se posadila na postel a mnula si oči, pak jsem se podívala do chodby, otevřené dveře mě nehorázně štvali, tak jsem se postavila a šla dveře zavřít. Převlékla jsem se do černých tepláků a volného bílého trička. Otevřela jsem si okno abych si do pokoje pustila čerstvý vzduch. Pomalu jsem se odsunula do koupelny a vyčistila si zuby, učesala se a umyla si obličej.

 Když jsem vyšla na chodbu vůně palačinek mě donutila k tomu abych se šla nasnídat. Sešla jsem schody do kuchyně a obývacího pokoje, na gauči ležel rozvalený Jim – můj nevlastní táta. Koukal na fotbal a u toho se cpal palačinkami, kostkovanou košili měl zašpiněnou od javorového sirupu a omáčky ze včerejšího oběda. Na křesle seděl Carl, koukal do telefonu a házel si do pusy oříšky. V kuchyni stála Sofia – má nevlastní máma, utírala kuchyňskou linku a u toho hlídala aby se jí nespálili palačinky. Jakmile jsem sešla poslední schod všichni se na mě otočili.

 „Dobré ráno Aliss, jak jsi se vyspala zlatíčko?" zeptala se možná až moc mile Sofia. Někdy jsou na mě příliš milí a to mě děsí, potom co moji rodiče zemřeli při autonehodě si mě adoptovali. Snažili se se mnou vycházet dobře a já jim to nebrala za zlé, jen někdy tou laskavostí byli až příliš dotěrní a já se tu spíš cítila jak na návštěvě než doma. Jedině Carl mi připadá jako člen rodiny, dělá si ze mě srandu a dělá se mnou různé blbosti, jak to sourozenci dělávají. Za to Jima a Sofiu jsem jako rodiče moc nebrala, jejich falešné úsměvy a to jak si dávají pozor aby se mě nějak nedotkli a neurazili mě, nebo se za všechno až moc omlouvají mě někdy štvalo a znervózňovalo. Chvilku jsem mlčela.

 „Jo skvěle" odpověděla jsem a usmála se, Sofia se usmála taky a pak mi podala palačinky s javorovým sirupem a borůvkami. Jídlo bylo nádherně naservírované jako všechna jídla pro mě, abych se tu cítila dobře.

 „Jé, to si nemusela" řekla jsem slušně aby si Sofia nemyslela že takhle krásné jídlo beru jako samozřejmost.

 „Dobrou chuť" řekla s úsměvem Sofia a pokračovala v mytí kuchyňské linky. Z Jimovi plné pusy se ozvalo něco co se podobalo něčemu jako dobrou chuť. Jelikož jsem mu moc nerozuměla a nebyla si jistá že vážně řekl dobrou chuť tak jsem se jenom usmála a posadila se do křesla v kuchyni.

Opět sedím v pokoji, na posteli.  Snídani už jsem dojedla a momentálně nemám co dělat, proto jenom koukám do zdi a mám pocit že tu nejsem. Že nežiju. Že je tu jen moje tělo, bez duše. Že tohle není můj život. Je to jen sen...

 „DOST!" vykřikla jsem, možná že trošku víc nahlas. Snažila jsem se sama sebe zbavit myšlenek co mi někdo našeptával. Přesvědčovala jsem sama sebe že to není pravda, jenže jsem věděla že to pravda je ale zároveň jsem věděla že to pravda není. Někdy mám chvilky kdy si tohle myslím, myslím si že nežiju a že moje tělo ovládá někdo jiný. Nebo že lidi v mém okolí jsou jen moje představa ale zároveň si to nemůžu přiznat protože jsem dost chytrá na to abych věděla že mají své životy a taky mají pocity jako já. Chodila jsem dokola po pokoji a držela se za hlavu, která mě příšerně bolela. Přemýšlela jsem nad tolika věcmi že mě začala bolet hlava jako znamení dost, je toho na mě hodně. Nezbývalo mi nic jiného než svoje tělo poslechnou a začít dělat něco abych se odreagovala. Rozhlédla jsem se po pokoji abych našla něco co mě zabaví. Stůl. Na stole ležely moje výkresy, něco byly obrázky přírody, něco byly nudné práce na výtvarku. Některé papíry byly čisté vzala jsem tužku a koukala se z okna, abych dostala inspiraci. 

Koukala jsem do okna asi pět minut ale pořád jsem nedostala žádný nápad, pak se ale něco stalo. Moje mysl opustila realitu, ne jenom mysl, i moje duše. Bylo to něco jako sen, jenže bylo to trochu jiné jako kdybych cestovala pomocí mysli. Všude kolem mě byly šmouhy a všechno se točilo a mně se začalo dělat špatně. Cítila jsem vítr a hnusný zápach který mi připomínal smrad čerstvého asfaltu. Měla jsem pocit že omdlím.

Najednou se blesklo, já ležela na studené zemi a kolem mě foukal lehký vítr. Byla jsem stočená do klubíčka protože mi byla zima. Měla jsem zavřené oči. Měla jsem je zavřené protože mi bylo zle, jakoby mi někdo mačkal žaludek. 

Bolest pominula a já otevřela oči, nebyla jsem ale vůbec u mě v pokoji, byla jsem pryč. Byla jsem někde kde nebylo světlo ale já i přesto viděla, jenže černě, nebyly tu žádné barvy všechno jen černé. Černý prostor bez konce.