Temná strana mysli

Kapitola čtrnáctá

Měla jsem radost, všichni na mě byli pyšní a já konečně zapadla do kolektivu. Přesto jsem se musela ze všech těch magických věcí vzpamatovat. Přeci jsem jen holka, která celý svůj život žila v malém městečku, jedla normální jídlo, trávila čas s normálními lidmi a nevěřila na jakoukoli magii a nadpřirozeno. Jako únik od ostatních výjimečných mi tu posloužil vstup do naší skrýše, ten, který je obrostlý mechem a trávou, jsou tu popadané kameny, okna zarostlá rostlinami a je tu vlhký vzduch. Posadím se na vlhký obrostlý kámen a koukám do dálky. Sem tam ze země vyrůstá nějaký kvítek a je tu slyšet jen dopadání kapek ze stropu do louží na zemi. Už mi ani tolik nevadilo že mi Malcus přečetl myšlenky, on se mi zas svěřil s jeho problémy i když mu nejspíš bylo nepříjemné o nich mluvit. Bylo mi ho líto, musí to být strašné, vyhnání z domu vlastním otcem jen kvůli tomu, koho milujete. Možná že všichni výjimeční musí mít nějaké životní trauma, když si to tak vezmu tak všichni výjimeční mají nějaký nehezký zážitek z minulosti, možná je nám to dáno. Angelina byla svědkem smrti svého manžela kterého sama zabila svými schopnostmi a poté vyhnána z města. Mavku opustil otec a když ji zemřela matka tak musela utéct a skrývat se v lese protože byla elf a její sousedi ji chtěli zabít. Malcus nikdy nepoznal svou matku a následně byl vyhnán svým otcem z domu. A mně zemřeli rodiče a už jsem si nikdy s nikým nevybudovala žádný vztah a několik let žila jen jako tělo bez duše. Jediný výjimečný, o kterým nic nevím je Elira, nehodlám se ji vyptávat na její příběh, myslím že na ni jde poznat že není úplně v pořádku. Má kruhy pod očima, rozcuchané vlasy a potrhané černé šaty, sem tam dostane nějaký tik a trhne buď hlavou nebo celým svým tělem, někdy se z ničeho nic usměje, ale to je jedno, nejsme přeci ti "výjimeční"? Kdyby byl výjimečný každý člověk tak by jsme se nenazývali výjimeční, musíme mít nějakou temnou stránku. Možná jsou naše schopnosti prokletím, možná darem, kdo ví. Za dva dny je krvavý úplněk, musím se naučit ovládat svou schopnost, ale jak? Vezmu malý kamínek který mi ležel u boty a hodím ho do dálky. Oblázek se odrazí od většího kamene a pak dopadne na zem. Vlastně ani nevím proč jsem to udělala. Uslyším kroky. Na kámen vedle mě se posadila Mavka. Sice jsem teď chtěla být sama ale společnost tiché elfí dívky mi neuškodí.

„Gratuluji Aliss" řekne „máš velmi výjimečnou a unikátní schopnost, jako my všichni. Víš, nechci aby ses tu cítila jako že sem nepatříš, vím že tvoje myšlenky nedokážu nějak ovlivnit ale jen jsem chtěla říct, že my tě tu bereme jako součást naší rodiny." Mavka se na mě zadívá jejíma velkýma očima.

„Děkuju. Už jsem na tom líp, jste milí lidé a jsem ráda že tu s vámi můžu být, akorát si připadám jako malé dítě mezi dospěláky. Všichni ovládáte svoje schopnosti a víte úplně vše co se týče Giarnel a rituálu, a já ne. Všichni jste tu spolu tak dlouho a já přišla až teď a než se rozkoukám tak bude úplněk" odpovím.

„Aliss, první a poslední výjimeční byli vybráni tak, aby byli ze všech nejsilnější.  Jeden je začátek, jeden je konec. Vím že je tu pro tebe všechno narychlo a možná je toho na tebe moc, ale nemusíš se bát toho, že neovládneš svou moc do úplňku, Giarnely to zařídili tak, aby se rituál povedl. Sice jsi trochu v nevýhodě že jsi neměla dost času na to, se s tímhle vším vypořádat tak jako my ale ty jsi silná, Aliss. Zvládneš to."

„Jsem ráda že mi takhle věříš ale vždyť u mě se ani ty schopnosti neprojevili."

„Aliss, nová kapitola o tvé schopnosti se vždy začne psát jakmile se u tebe tvé schopnosti projeví. Což bylo dnes brzy ráno." Mavky slova mě docela zaskočili. Byla jsem zcela přesvědčená o tom, že se u mě schopnosti neprojevili, ale potom jsem začala přemýšlet. Když jsem "dárce snů" musela jsem někomu darovat sen. To dává smysl. A jediný kdo spal ve stejnou dobu jako já byl Malcus. 

Ten sen o mých rodičích jsem mu dala já. Bože, a já na něj kvůli tomu tak vyjela i když jsem to udělala já. Teď bych se z chutí udeřila. Dala bych si tak velkou facku, jakou jsem ještě nikdy nedostala. Chudák Maclus.

„Vlastně máš pravdu. Mám pocit že jsem dnes ráno dala sen Malcusovi" řekla jsem a provinile se koukala do země.

„No vidíš!" řekla Mavka „Máš užasnou schopnost. Je originální tak jako ty." Mavka si přisedne blíže ke mně. „Podívej" řekne a já zvednu hlavu. Před očima se mi blýská překrásný modrý motýl. Jeho křídla jsou velká a z nějakých úhlů se zdají fialová. Mavka mávne rukou. Trochu se vylekám když její ruka projde motýlími křídly jako by byl motýlek duch. Potom mi to však dojde. Mavka je iluzionista, ten motýlek je pouhá iluze. „Naše schopnosti jsou nádherné ale nedostali jsme je jen tak na hraní."

 Mavka mávne rukou a motýl zmizí. Potom rukou mávne znovu. Celá polorozpadlá místnost ve které sedíme se zachvěje . Vyjeknu, lehnu si na zem a rukou si zakryji hlavu. Kámen po kameni se zdi rozpadají a vše dopadá na zem vedle nás. 

Mavka mě zatahá za rukáv. Opatrně zvednu hlavu a podívám se na ní. Klidně sedí na kameni a celá místnost je zase pohromadě tak, jak byla předtím.

 „Naše schopnosti jsme dostali aby nás uchránili. Žádná schopnost není obyčejná nebo neužitečná." řekne a obrátí se ke mně zády. „Až budeš chtít tak přijď za námi, budeme tě očekávat." Mavka odejde a já tu jsem opět sama.