Temná strana mysli

Kapitola šestá

Dovedl mě do parku za knihovnou, sedli jsme si na lavičku, co byla nejdále od všech. Z nějakého důvodu jsem mu věřila, ale zároveň se bála co teď se mnou bude. Seděla jsem na lavičce a prohlížela si obal staré knihy, zatímco Malcus kontroloval jestli nás někdo neodposlouchává. Jeho kontrolování po chvilce skončilo a posadil se vedle mě.

„Otevři ji." řekl a podíval se na knihu, co mi ležela na klíně. Chytla jsem okraj obalu a knihu otevřela na první stránce.

„Tato kniha obsahuje veškeré informace pro výjimečné, kteří jsou jediní co tuto knihu dokáží otevřít." stálo na první straně, a já si ji v duchu četla, a jak se zdálo tak to samé dělal i Malcus. Když obrátil zrak na mě, tak jsem usoudila že to dočetl, a otočila list na další stranu.

Stálo tam: Vyvolávač nočních můr (číslo jedna). Výjimečný který dokáže přivolat jeho noční můry, a ovládat je. Pod tím bylo ještě něco napsáno řečí které já ani Malcus nerozumíme. Ale jedna věc byla jasná, píše se tu o Angelině. Přesto jsem se ještě radši zeptala.

„To je Angelina že?" Podívala jsem se na Malcuse.

„Ano, ty ji znáš?" zeptal se udiveně.

„Zdá se mi o ní, skoro každou noc." řekla jsem a otočila jsem stranu.

„Telekineze (číslo dva). Výjimečný který dokáže pomocí své mysli hýbat s objekty" a pod tím bylo napsáno zase něco, tou neznámou řečí.

„To je Elira, je trochu šílená a dost rychle se dokáže naštvat, a potom je i docela nebezpečná, ale jinak je to dobrá kamarádka." popisoval dívku Malcus. Přišlo mi to šílené, oni se všichni znají a já mezi ně jen tak vtrhnu. Začínala jsem panikařit a přemýšlet o tom že se chci vrátit a žít normální nudný život.

Malcus na mě chvilku zamyšleně koukal, a pobízel mě pohledem ať stranu otočím. Všimla jsem si toho a bylo mi trapně, tak jsem stránku rychle otočila.

„Manipulátor mysli a iluzionista(číslo tři) Výjimečný co dokáže manipulovat s lidskou myslí a vytvářet iluze." pod textem bylo opět napsané něco, co jsme nedokázali rozluštit.

„A tohle je Mavka, tichá dívka, co je nejradši sama a miluje přírodu víc než lidi." říkal Malcus a přitom se usmíval. Otočila jsem stránku a všimla jsem si jak se Malcus červená, tahle strana byla o něm.

„Čtenář myšlenek(číslo čtyři) Výjimečný co umí číst myšlenky." Uraženě jsem se na Malcuse podívala . Už jsem věděla jak poznal jakou hledám knihu a jak se jmenuji. Cítila jsem se hrozně, nemůžu tu přece být s někým, kdo mi bude číst myšlenky.

„Takhle to nepůjde! Slib mi že mi nebudeš číst myšlenky!" řekla jsem naštvaně. Malcus přikývl hlavou jako souhlas ale i tak se červenal. Konečně jsem se uklidnila a už jsem chtěla otočit stránku když mi v tu dobu došlo, že se tam bude psát o mně. Píchlo mě u srdce, nevím jaká je moje schopnost a nevím jestli jsem připravená se ji dozvědět, ale zároveň se nemůžu dočkat až se ji dozvím. Hluboce jsem vydechla a psychicky se připravila na to, odhalit pravdu. Přivřela jsem oči a uchopila stránku do dvou prstů a otočila ji. Po tom co mi došlo co vlastně vidím, jsem oči zas normálně otevřela. Stránka tu nebyla, byla vytržená.

„Co to má znamenat? Kde je?" začala jsem panikařit a rychle listovat v knize. Malcus mě rychle zastavil tím že mě chytil za ruku a vyštěkl:

„Přestaň! Akorát to zničíš!" naštvaně na mě koukal a čekal až se uklidním, bylo mi to trapné, tak jsem radši rychle přestala.

„Je to úplně normální" vysvětloval. „Giarnely nechtějí aby ses dozvěděla tvou schopnost, musíš na to přijít sama." řekl, a já na něj tupě zírala do té doby, než to můj mozeček pobral.

„Ale jak na to mám přijít sama? Do teď jsem žila svůj obyčejný život, a teď mám zjistit jaká je moje schopnost? Jak?" řekla jsem rychle. Byla jsem naštvaná a zároveň jsem byla strašně ve stresu z toho, co se poslední dny děje.

„Klid. I já jsem se svojí schopnost nedozvěděl hned, nějakou chvilku to trvá. Po dvou týdnech, co jsem se poprvé spojil se svou Giarnelou jsem začínal slyšet hlasy, hlasy myšlenek lidí kolem mě. Až po dlouhé době jsem svoji schopnost začal ovládat." řekl klidně Malcus. Vůbec jsem nepobírala, jak někdo může být tak klidný, ale zároveň mě jeho klidný hlas uklidňoval taky.

„Bydlíš blízko?" zeptal se po dlouhém tichu Malcus. Nechápala jsem k čemu mu to je, ale prostě jsem mu nějak důvěřovala. Malcus nevypadá a ani se nechová jako nějaký násilník nebo něco podobného.

„Jo, pár ulic odtud." odpověděla jsem.

„Super!" řekl Malcus s nadšením „Tak jdeme!" zvedl se bleskurychle z lavičky a vypůjčenou knihu si strčil do plátěné tašky. Najednou se v něm probudila nějaká energie co v sobě celou dobu potlačoval, takže jsem ani já nepobrala, kde se v něm vzala. Byla jsem vcelku zmatená protože takhle rychlou reakci jsem od něj doopravdy nečekala. Ale nezbylo mi nic jiného, než z lavičky vstát taky, odvést Malcuse ke mně domů a doufat že je moje "rodina" stále na nákupu.

Cesta ke mně domů byla dost trapná. Oba dva jsme mlčeli a já se snažila na nic nemyslet, aby mi Malcus nemohl číst myšlenky. Naštěstí už jsme vcházeli do ulice ve které bydlím, takže jsme za chvilku u mě doma. Koukala jsem do země, mezi mnou a Malcusem se tvořilo zvláštní teplo, nebo jsem alespoň měla takový pocit. Srdce mi svíral zvláštní tlak, co mívám když jsem ve stresu, což jsem dost byla. Moje snažení se nemyslet na nic přeci přebila jedna myšlenka. Proč dýchá tak nahlas? V tu dobu jsem slyšela jak Malcus hluboce polknul. Sakra! Slyšel to. Bylo mi teď hrozně trapně, ještě víc než předtím. Chudák Malcus se teď snažil dýchat jenom nosem a ne tak nahlas, takže jestli za chvilku nedojdeme domů nebo někdo z nás něco neřekne, udusí se.

Před naším domem jsme se zastavili, kontrolovala jsem zda tu stojí Jimovo auto. Naštěstí tu nebylo takže jsem mohla pozvat Malcuse dál.
„Tak co jsi tu chtěl?" zeptala jsem se po tom co jsem si zula boty.

„Sbal si všechny tvoje důležitý věci, nemáme dost času." řekl Malcus. V tu dobu ve mně hrklo. Doufala jsem, že vtipkuje ale jeho hlas byl na to až moc vážný.

„Počkat počkat, na co nemáme dost času?" zeptala jsem se

„Jejda, asi jsem se nezmínil co?" řekl Malcus a hluboce se zadíval do země. „Musíme se co nejdříve dostat na vlak. Potom nás čeká celkem dlouhá cesta pěšky, než dorazíme k ostatním. Tam si odpočineme, seznámím tě a potom vyrazíme ještě na delší cestu i s nimi. Musíme provést rituál Tua." vysvětlil Malcus.

„Počkat ale já jen tak nemůžu odejít z domova, mám tu svou rodinu, sice nevlastní ale i tak nemůžu jít, omlouvám se."

„Aliss! Záleží na tom životy všech Giarnel a mysl všech lidí na světě." řekl naštvaně Malcus. „Vše ti vysvětlím až na cestě, doopravdy nemáme dost času, vím že je to těžké ale jestli chceš ještě vidět své blízké tak musíš jet!" vykřikl Malcus ještě víc naštvaně, až jsem se bála že mi dá facku, ale zároveň jsem věděla že by to nikdy neudělal.

„Jestli je to tak, tak mi asi nic jiného, než jít s tebou nezbývá, co?" zeptala jsem se přihlouple.

„No, leda to, že by kvůli tobě všichni lidé na světě přestali mít funkční mozky." odpověděl Malcus, už nebyl tak naštvaný, naopak se usmíval což mě nějak přinutilo říct ano.