Temná strana mysli

Kapitola druhá

„Neboj" ozval se hlas a já nevěděla komu patří. Jenže já ho neposlechla, sakra byla jsem někde pryč z domova a nemám se bát?

 „Prostě se neboj, vím že je to pro tebe těžké ale musíš to zvládnout." ozval se ten stejný hlas jako předtím. Sakra! Ono mi to čte myšlenky Pomyslela jsem si.

 „Kdo jsi?" zeptala jsem se, tentokrát už nahlas.

 „To není důležité, stejně se to jednou dozvíš." Hlas byl příjemný, patřil ženě (nebo to tak alespoň znělo) a rozléhal se všude kolem.

 „Kde jsem? Chci domů!" vykřikla jsem kolem sebe protože jsem nevěděla odkud přesně hlas přichází.

 „Dobrá tedy, půjdeme domů." řekl hlas a zasmál se. Kolem ruky se mi obalil jakýsi stín a zatáhl mě až jsem upadla. Zvedla jsem se. Otočila se a vmžiku jsem se objevila v domě. Bylo toho na mě dost takže jsem pochopila kde jsem až za chvilku. Nebyl to dům ve kterém bydlím teď, se svými nevlastními rodiči a bratrem, byl to dům mých pravých rodičů, ve kterém jsme bydleli před tím než zemřeli. Všechno bylo tak jak jsem to viděla naposledy, vše na svém místě, přepadl mě hrozný smutek jenže mi nešlo brečet i když jsem to ze sebe chtěla dostat. 

„Proč mi to děláš!" křičela jsem. 

„Chtěla si domů." ozval se hlas „A tohle je tvůj domov, tam kde si teď to tvůj domov není." 

„Proč mi to děláš?!" křičela jsem ještě víc.

 „Chráním tě! Chtějí ti ublížit." řekl hlas a tentokrát už taky naštvaně. Vůbec jsem nechápala co tím myslí tak jsem jen zavřela oči a doufala jsem že to skončí a budu zpátky u svého psacího stolu. 

Povedlo se, byla jsem zpátky doma, u svých nevlastních rodičů. Seděla jsem u svého stolu a přede mnou ležel prázdný papír. Podívala jsem se z okna jestli je všechno tak, jak má být a raději jsem šla zkontrolovat nevlastní rodiče a bratra, jestli tu doopravdy jsou. Naštěstí tu všichni byli, jenže si o mě musí myslet že jsem blázen když sejdu schody, podívám se na ně a odejdu. To jsem ale teď neřešila, měla jsem plnou hlavu otázek. Komu patřil ten hlas? Kde jsem to vůbec byla? Jak mi chce moje nevlastní rodina ublížit? Tolik otázek ale ani na jednu neznám odpověď. Jenže já to musím zjistit, musím zjistit co to všechno mělo znamenat, jenže nevím jak. 

Někdo zaťukal na dveře a pak vešla Sofia...Neřekla jsem že může vstoupit pomyslela jsem si ale nezbývalo mi nic než se otočit a usmát se, samozřejmě nuceným úsměvem který poslední dobou používám skoro pořád.

 „Zlatíčko, neděje se něco?" řekla Sofia a posadila se na postel a koukala mi do očí. „Jasně že se něco děje, a je to dost divný!" to jsem si samozřejmě neřekla, i když to byla pravda, Sofii jsem však odpověděla :

 „Ne co by se dělo?" samozřejmě po tom co jsem to dořekla, tak jsem přidala nucený úsměv.

 „No, hrozně si tu křičela a brečela, tak se ptám jestli ti s tím nemůžu nějak pomoc." V tu dobu jsem se zarazila. „Co? Já křičela a brečela?" řekla jsem si pro sebe, a pak mi to došlo. Jak jsem se "přemístila" tak tam byly pouze moje myšlenky a nejspíš i má duše, proto jsem nemohla brečet. Brečela jsem totiž ve skutečnosti.

 „No...um...já..." koktala jsem a hledala nejlepší výmluvu jak se z toho dostat. „Vzpomněla jsem si na rodiče..." řekla jsem a udělala smutný výraz aby mi to uvěřila. Však to trochu byla i pravda. 

„To je mi líto." řekla Sofia a pevně mě objala. „S tím asi nic dělat nemůžu, tak asi půjdu ať tě zbytečně neotravuji." řekla Sofia nejistě a pak odešla.

Celý den mi bylo špatně z toho co se stalo, bylo toho na mě strašně moc a to ještě nevím vůbec nic. Seděla jsem na posteli v pyžamu ale ještě jsem nešla spát, přemýšlela jsem co se stane když usnu, jestli se stane to samé jako co se stalo dopoledne. Měla jsem strach ale zároveň jsem se chtěla dozvědět víc. Jenže jsem byla strašně unavená a i přes všechnu mojí snahu zůstat vzhůru jsem usnula. 

Tentokrát se mi zdál normální sen, nic jsem necítila, ani mi nebylo špatně, jen normální sen. Ve snu byla mladá dívka a nejspíš se sen odehrával velmi dávno. Měla na sobě dlouhé šaty z dávných dob a kabelku. Vlasy měla vlnité a sepnuté do drdolu. Po tom co vešla do velké budovy s obrovským tanečním sálem kde bylo spoustu mužů a žen co tancovali na vážnou hudbu jsem pochopila že je na bále. Rozhlížela se kolem, někoho hledala. Potom zahlédla mladého muže v obleku a usmála se, muž jí úsměv oplatil a šel k ní.

 „Moc ti to sluší Angelino." řekl muž a usmál se. Dívka se jmenovala Angelina. Potom oba mlčeli. „Smím prosit?" řekl muž a nabídl Angelině ruku, ta přikývla. Tancovali spolu a já měla radost že se mi zdá normální sen. Po tom se stal záblesk a Angelina měla s mužem svatbu, nejspíš to mělo znamenat něco jako: o pár let později. Byla to překrásná svatba a oba byli šťastní tak, jako na bále. Pak byla noc. Angelina si česala vlasy zatímco její muž oslavoval jeho svatbu s kamarády v hospodě. Angelina byla už v noční košili a pozorovala noční oblohu a s někým si povídala, i když v místnosti nikdo nebyl. Čekala, až se její muž vrátí z hospody, a on se vrátil.

 Angelinu nepoznal a začal jí bít. Jenže jak Angelina otevřela ústa vyletěl černý kouř, něco jako duch a začal lítat kolem vyděšeného muže. Angelina křičela a naříkala, ne kvůli tomu že se kouře bála, ona ten kouř znala a chtěla ho zastavit. Kouř od jejího muže konečně odletěl, jenže Angeliny muž jen ležel nehybně v kaluži krve. Byl mrtvý.