Temná strana mysli

Kapitola šestnáctá

Jak už nám všem Angelnia u snídaně vysvětlila, dnes musíme jen odpočívat aby naše mysl byla připravená na rituál. Musíme svou mysl hýčkat protože je to ta nejdůležitější část rituálu. Byla jsem nervózní, čas utekl možná až příliš rychle a Rituál Tua se odehraje již dnes v noci.

 Angelina nás vedla knihovnou, byla to velká místnost s policemi které byly přeplněné knihami a svíčkami. Na konci knihovny byly další dveře, dřevěné s malým okénkem v úrovni obličeje. Když Angelina dveře otevřela ovanul nás čerstvý vzduch. Postupně jsme vešli do místnosti všichni. Byl to skleník, snad největší který jsem kdy viděla. Stavení ve kterém se ukrýváme je nejspíše opuštěný zámek, takže skoro všechny místnosti tu jsou velké. Do skleníku prosvítalo jasné světlo, které se také odráželo v malém jezírku. Ve skleníku byly snad všechny druhy rostlin, vzduch tu byl čerstvý a dírami ve skle se sem dostával i mírný vánek. Připadala jsem si jako v pohádce. 

„Tohle je nejlepší místo pro relaxaci, zde můžete uklidnit svou mysl před rituálem." řekla Angelina. Všichni jsme byli okouzleni a každý se rozešel po jiné kamenné cestičce, já měla zamířeno k menší vrbě. Její kmen byl různě zakroucený tak, že jsem si na něj mohla pohodlně sednout. Prsty jsem se opatrně dotkla jejích lístků. Vždy se mi líbil tento druh stromu. Jednu vrbu jsme měli za domem, s tatínkem a maminkou jsem si tam často chodila jen tak sednout a odpočinout si. Zavřela jsem oči a opřela s o kmen vrby, hluboce se nadechla a jen tak jsem tam byla. Byla jsem tam sama, jen já a mé myšlenky. 

Možná jsem na chvilku usnula, probralo mě totiž že trochu ztrácím rovnováhu ale z vrby jsem nespadla, jen jsem se pro jistotu posadila a rozhlížela kolem sebe. Odsud jsem viděla na všechny výjimečné, všichni vypadají jako postavy z filmu, každý si zaslouží aby se o něm napsala kniha, nebo rovnou celé série knih. Jejich osobnosti jsou tak překrásné a jedinečné. Angelina si prohlíží velký bílý květ toulcovky, kolem hlavy jí prolétne bělásek a ona se na něj jen usměje. Je šťastná. Malcus sedí na lavičce mezi velkými listy monstery. V dlaních svírá krystaly a má zavřené oči a jen přijímá jejich energii. Mavka leží v trávě, jen leží a nehýbe se, možná spí. Kolem ní létá pár ptáku kteří sem prolétli děrami ve skle a poskakuje kolem ní párek mladých králíčků, jednoho si vezme do ruky, položí si ho na hruď a hladí ho. Elira sedí u jezírka, po ruce bledé dívky leze různý hmyz, Elira si stvoření na její dlani prohlíží a usmívá se při tom. Toto místo má zvláštní vliv na všechny z nás, i když jsme všichni v životě zažili několik nepříjemných věcí toto místo nás uklidňuje a zbavuje nás špatných myšlenek. To co se stalo je už minulost. 

„Jak ti je?" zeptá se Malcus stojící kousek vedle vrby. Nevěděla jsem kdy přišel a jak dlouho tu už stojí, prostě se tu zjevil jako duch.  

„Jo, všechno dobrý." odpověděla jsem, nejsem dobrá ve tvoření vět na takové otázky. Vždy když se mě někdo na takovou otázku zeptá, moje slovní zásoba vlastě ani neexistuje. „Tohle místo je fakt super, dokázala bych tu být po zbytek svého života. Všechen stres i obavy tu pominou." 

„Jo to jo. A víš ty že jsem ani nevěděl že tu tenhle skleník je?" 

„To myslíš vážně? Myslela jsem že tu bydlíš... no, dost dlouho."

„To sice jo ale do knihovny jsem nikdy moc nechodil a když už jsem tam byl tak jsem si těch dveří nikdy nevšiml." Malcus se zasměje a posadí se vedle mě na kmen vrby. 

„Bože, jak sis nemohl všimnout dveří?" zasměju se nazpátek. 

„Prostě jsem si jich nevšiml. Nevím, možná jsem tam objevily, tohle místo je magické." Nad slovem magické nadzvedl obočí a pak se opět zasmál. Malcus je vážně dobrý kamarád, lituji toho, že jsem ho nepoznala dřív. Přesto nás osud svedl dohromady a vlastně ani nevím, co bych dělala kdybych nebyla mezi výjimečnými. Sice jsou možná naše schopnosti prokletím ale vztah který mám k ostatním se nedá popsat, znám je chvilku a už teď je beru jako přátelé a nevím kde jinde než tady bych poznala tak dobré lidi. Poslední dobou jsem byla úplně uzavřená před světem a ostatními lidmi a teď mám něco víc než jen partu kamarádů z malého města... Mám rodinu.  

Náš pobyt ve skleníku skončil. Je večer a všichni jsou ve stresu z rituálu. Angelina s Mavkou balí věci na rituál do kožené tašky a všichni už na sobě mají ten děsivý hábit. I já. Nemohla jsem nijak protestovat i když ten plášť příšerně smrdí, prostě jsem si ho na sebe musela vzít. Já nic nedělám, jen stojím a koukám. Sem tam mi někdo něco podá ať to dám do tašky ale jinak jen stojím a snažím se nebýt ve stresu, což mě ještě víc stresuje. Odejdu do ložnice zkontrolovat své věci jestli jsou v pořádku. Ani nevím proč, nijak moc mi na nich nezáleží ale prostě jsem to udělala, taky jsem se tím chtěla vyhnout ostatním, mám pocit že jejich pobíhaní mě znervózňuje ještě víc. Stojím pár metrů od dveří které se naráz otevřely. Stál tam Malcus. 

„Ehm. Víš, já... jenom jsem ti chtěl dát tohle." koktal a natáhl ke mně ruku. Na dlani se mu blýskal ametyst. Byl to ten, který mi půjčil ve vlaku akorát byl přivázaný na provázku jako náhrdelník. „Myslel jsem že by se ti mohl hodit." pokračoval „aby jsi nebyla tolik ve stresu. Vím že se stresuješ celkem často a teď máš před sebou ještě takhle velkou událost. Nechci aby jsi se při rituálu stresovala." Malcusovi se ruka pomalu začala klepat. Dívala jsem se na fialový kámen a pak na Malcuse. Očima uhýbal střetu s mými a nervózně koukal do stran. Jediný kdo tu byl opravdu ve stresu, byl on. Usmála jsem a ruku s ametystem mu sevřela. Malcuse to zaskočilo a zůstal na mě upřeně zírat. 

„Nech si ho." řekla jsem a stále jsem se mu koukala  do tmavých očí. „Nejsem ve stresu. Přísahám, někdo mě totiž naučil jak nebýt." Pořád jsem se mu koukala do očí a něco mě pořád nutilo se usmívat. Malcus se usmál taky, jeho úsměv je tak milý, že jsem se málem rozplynula a radši jsem oční kontakt přerušila. Rozevřela jsem jeho dlaň a uchopila provázek do ruky. Malcus je o trochu větší než já a tak svou hlavu trochu sklonil. Přes hlavu jsem mu natáhla provázek a pak opatrně ametyst položila na jeho hruď. Malcus zvedl hlavu a pak následoval dlouhý oční kontakt. Nepřerušil ho Malcus ani já, ale Elira. Pootevřela dveře a nakoukla do místnosti.

„Je čas."