Temná strana mysli

Kapitola desátá

Srdce mi nahlas bušilo, měla jsem zavřené oči a ruku sevřenou v Malcusově dlani. Snažila jsem se udržet nohy v běhu, i když už mě nesnesitelně bolely. Pomalu se mi už nešlo nadechnout. Nad hlavou mi kroužila zvláštní stvoření která mě a Malcuse chtěla zabít. Stiskla jsem Malcusovu ruku, jak nejvíc to šlo, skousla jsem si spodní ret a volnou rukou si utřela slzy které se mi začaly tvořit u očí. Nepřežiji to. Neměla jsem sílu udržet negativní myšlenky od mé hlavy, tak jsem je nechala proniknout do mého mozku.

Běžela jsem tak, jak mě vedl Malcus, nevnímala jsem jestli běžím doprava nebo doleva. Teď se mnou Malcus silně trhl do strany. Ruka šla napřed mnohem dřív než tělo, to způsobilo že mi silně zabolelo rameno a páteř, na tenhle rychlý pohyb jsem nebyla vůbec připravena. Potom jsem zavrávorala, nejdříve levá a pak i pravá noha se odlepily od země. Nesla jsem se vzduchem tam kam se mnou Malcus trhl. Pak mě rameno zabolelo ještě víc, mé tělo se setkalo s tvrdou zemí, ruka dopadla opět první, pak už jsem cítila bolest i na hrudníku, břiše, nohách a poslední věc která uhodila do tvrdé půdy byla moje hlava. Potom naráz všechny bolesti ustaly. 

Pískalo mi v uších, oči jsem měla ještě zavřené a bolela mě hlava. Pokusila jsem se oči otevřít, viděla jsem rozmazaně ale dokázala jsem rozeznat obrys postavy co se nade mnou sklání. Párkrát jsem zamrkala, s každým mrknutím jsem viděla lépe. Postava co se nade mnou skláněla byla žena. Nevěděla jsem jestli sním, nebo jestli jsem mrtvá, tenhle okamžik se zdál nereálný. Vypadala jako víla, byla krásná a zvláštní. Měla světle blond až bílé vlasy dlouhé těsně pod ramena. Její oči byly největší a nejkrásnější jaké jsem kdy viděla, byly černé a leskly se, vypadaly jako noční obloha. Byla jsem trochu mimo, je možné že dívka která se nade mnou sklání a pokládá mi něco studeného na čelo je nějaké magické stvoření z lesa. 

„T-Tohle je sen?" zeptala jsem se  zvláštní dívky která si právě všimla toho, že na ní koukám. Zavrtěla hlavou a položila si ukazováček na rty.

 „Odpočívej, zranila jsi se." řekla slabounkým hláskem dívka. Poslechla jsem ji, položila jsem hlavu zpět na zem a zírala do stropu, zdálo se, že jsem v nějaké noře, ale tahle nora byla vybavená různými stoly které byli vyrobeny z klacků a provázků. Na stolech ležely různé medicíny a bylinky. Na druhé straně místnosti ležel Malcus, měl zavřené oči a dívka mu na čelo dávala obklad vyrobený z velkého listu. Malcusova kůže byla pokryta modřinami a odřeninami. Poté, co jsem si vyhrnula rukáv mikiny umazané od hlíny a bláta, zjistila jsem, že mé ruce vypadají podobně. Nejhůř vypadalo moje rameno, bylo celé fialové a tekla z něj krev. Odvrátila jsem od ramene zrak a kousla jsem se do spodního rtu. Do té doby, co jsem zranění neviděla mě to nebolelo, teď už ale ano. Dívka si všimla mého zranění, zamrkala a přicupitala ke mně. Zadívala se na poraněné místo a odběhla k malému stolku s medicínou. Doběhla zpět ke mně s vatovým polštářkem a malou lahvičkou. Jakmile z lahvičky vytáhla špunt vzduchem se rozlétl silný pach bylin. Pár kapek vylila na vatový polštářek a pak lahvičku zašpuntovala a odložila vedle sebe. Vatu mi přitiskla na poraněné místo a začala s ní pomalu kroužit po celém rameni. Pálilo to jako čert ale neměla jsem sílu na to, abych protestovala. 

Po chvilce pálení přestalo a dokonce i ustala bolest. Dívka však neustále po místnosti chodila. Od stolu k Malcusovi, od Malcuse ke stolu, od stolu ke mně. Tentokrát mi nesla směs bylinek v látkovém pytlíčku. Pytlík položila vedle mě a odešla si zpět ke stolu, vzala si kamenný hmoždíř a nádobu s vodou a vrátila se zpět k bylinkám vedle mé hlavy. Obsah pytlíku vysypala do hmoždíře a bylinky rozdrtila. Potom rozdrcené bylinky přesypala do misky s vodou. Zamíchala je a misku mi podala. Opatrně mi rukou pomohla zvednout hlavu a misku mi přitiskla k rtům. Neměla jsem sílu lektvar odmítnout, tak jsem jen ústa otevřela a bylinnou směs vypila. Dívka se usmála a prázdnou misku odnesla. Vše se najednou zdálo těžké, každé mrknutí i nádech.  Bože, však ona mě otrávila! Pomyslela jsem si, a sledovala jsem dívku u malého stolku. Oči se mi pomalu samy zavíraly  ale snažila jsem se je nezpustit z dívky, která už měla opět namířeno ke mně, a opět něco svírala v rukou. To něco mi položila vedle obličeje, tu vůni jsem však znala. Levandule.