Temná strana mysli

Kapitola jedenáctá

Otevřela jsem oči. Malcus už byl vzhůru a popíjel bylinný čaj z malého hrníčku, přitom si povídal s mladou dívkou.

„Jak se cítíš Aliss?" zeptal se Malcus po tom co si všimnul že už nespím.

„Jsem v pořádku, akorát mě trochu bolí záda." odpověděla jsem a ze všech sil jsem se snažila vstát. Svaly mě bolely jako nikdy předtím, nakonec se mi přeci podařilo postavit se na nohy.

„Tohle je Mavka, číslo tři" řekl, a ukázal na dívku která stála vedle. Ta se jen usmála a kývla hlavou.

„Moc mě těší Mavko." 

Dívka nás oba ještě prohlédla a několikrát se nás zeptala jestli nás nic nebolí a jestli jsme připraveni v cestě pokračovat.  Ujistili jsme ji že jsme doopravdy v pořádku a že máme dost sil na to v cestě pokračovat a i když nás svaly stále bolely, rozhodli jsme se, že vyrazíme. Díra byla v zemi, jediný způsob jak se dostat ven, byl vyšplhat po dlouhém kořeni který do nory vedl. První šla Mavka, pak Malcus a nakonec já. Pevně jsem se chytla mohutného kořenu, a i když mi dřevo rozedřelo dlaně, ze všech sil jsem se po něm vyšplhala ven. Vylezli jsme uprostřed lesa na malé cestičce v mechu. Mavka a Malcus věděli kudy jít bez rozmýšlení a já je jen následovala jako pejsek. 

„Mohla bych se na něco zeptat?" prolomila jsem dlouhé a trapné ticho. Mavka i Malcus se otočili a věnovali mi pozornost.

„Um, ty nejsi člověk že?" položila jsem svou otázku u které jsem si nebyla jistá zda Mavku neurazí. Dívka se usmála.

„Ne tak docela," řekla „jsem na půl elf" odhrnula si světlé vlasy z ucha na důkaz že její ucho je na konci špičaté a podobá se elfímu. „Můj tatínek byl elf a moje maminka člověk. Jakmile se táta dozvěděl že se mu narodilo dítě, co mělo lidskou krev, utekl od nás. Maminka mě poté vychovávala ve zdejší vesnici a snažila se ukrýt že nejsem člověk a ochránit mě před lidmi. To se jí dařilo do té doby, dokud nezemřela na zástavu srdce. Zůstala jsem sama a všichni se dozvěděli kdo jsem. Utekla jsem do tohoto lesa a žila tu sama dokud mě nenašla Angelina." Mavka se z donucení usmívala ale šlo poznat že ji to ničilo. Černýma očima hleděla do země a snažila se vyhnout mému lítostivému pohledu na ni. Nevěděla jsem co mám říct, vím jaké je přijít o rodiče a vím že útěchy od lidí, kterých se téma netýká, jsou k ničemu a někdy dokážou i ublížit. Kývla jsem hlavou a doufala že si toho Mavka všimne. Neměla jsem odvahu promluvit. Teď ne.

Pokračovali jsme v naší cestě, co jsem si odvodila z rozhovoru Mavky a Malcuse, tak jsme nedaleko od konce a za chvíli naše dlouhá cesta skončí. Jsem docela unavená a odpočinek by se mi teď dost hodil, takže informace, že jsme skoro u cíle je pro mě uspokojující, jenže je tu i druhá strana mince, stále neznám svou schopnost. Celá tahle cesta závisí na všech pěti lidech, čtyři z nich svoje schopnosti už plně ovládají a já je ani neznám. Cítím se tu navíc. Nepatřím jsem. Angelina, ta mocná dívka z mých snů bude velmi zklamaná až konečně dorazí poslední součást rituálu a uvidí mě, obyčejnou holku co nic neumí. Zastavím se. Možná bych se měla vrátit. Do očí se mi nahrnou slzy. Stojím tu pár vteřin ale připadá mi to jako bych tu stála už několik hodin. Zapomněla jsem na to, že tu nejsem sama. Přiběhne ke mně Malcus a podívá se mi do očí, které zalívají slzy takže Malcuse vidím matně, a ne tak dobře jako vždy. Možná ho ani nechci vidět, chci být sama ale zároveň chci aby tu se mnou někdo byl a vyvrátil mi moje myšlenky o tom jak jsem nepotřebná. 

„Aliss, co se děje?" zeptá se Malcus, který se snaží udržet se mnou oční kontakt i když já se jeho pohledu vyhýbám.  

„Já..." Vydala jsem ze sebe hrozný zvuk, nejraději bych se zabila. Proč zním tak příšerně když se snažím mluvit a zároveň nebrečet? Nemám sílu s ním promluvit ale nechci pro něj být zklamáním, přeci jsme se dostali už tak daleko a já to teď vzdám. Je mi mdlo. Ztrácím kontrolu nad svým tělem, prolomí se mi kolena a já padám. Malcus mě však včas zachytí pod pažemi a snaží se mě narovnat zpět na nohy. Mavka kolem pobíhá a snaží se mi alespoň trochu pomoc. Utřu si oči rukávem a podívám se kolem sebe. Stojí tu Malcus a Mavka a oba mě nechápavě pozorují. Chce se mi zase brečet. Jejich pohledy ve mně vyvolávají úzkost. Malcus udělá krok vpřed a obejme mě. Nesnáším obětí od lidí co neznám, vlastně nesnáším obětí od kohokoliv kdo není moje máma nebo táta, ale teď ho potřebuji. Nechám Malcuse aby sevřel mé tělo do jeho paží, zabořím čelo do jeho ramene a nechám slzy svobodně téct. Právě teď se jeho schopnosti hodí protože pro mě je dost složité vyjádřit se slovy když se cítím hrozně. Maclus se ode mě odtáhne a chytne mě za ramena, zadívá se mi do očí a zeptá se: „Už je to lepší?" Kývnu hlavou a oplatím mu úsměv. Malcus mě pustí a hlavou udělá gesto které já i Mavka pochopíme jako znamení k tomu aby jsme pokračovali v naší cestě. Mavka mi pořád zírá do duše jejíma velkýma očima, po chvilce se obě rozejdeme a následujeme Malcuse. Zírám do země a cítím jak se na mě oba pořád otáčejí ale už mi není tak hrozně jako předtím, Malcusovo obětí mi dodalo pocit důvěry a nechci ho zklamat tím, že budu pořád brečet. Utřu si rukávem poslední slzy co mi zůstaly v očích a následuju mé nové přátelé. Můžu je nazývat přátelé? Kdo jsou vůbec zač? Proč jim důvěřuji?