Temná strana mysli

Kapitola devátá

 „Co budeme dělat teď?" zeptala jsem se Malcuse, zatímco on zkoumal mapu.

„Teď?" odpověděl Malcus jakoby otázku neslyšel. „Teď musíme taxíkem." dodal a začal se rozhlížet jestli tu někde nejede taxi. Potom, co nám obou došlo že tady taxi nejspíš nepojede vydali jsme se zpět z malé uličky na velkou ulici plnou lidí. Tady se to naopak auty a taxíky hemžilo, že jsme se museli snažit najít nějaký prázdný, ale nakonec se nám to podařilo. Taxi zastavil u chodníku a pustil nás dovnitř. V taxíku seděl plešatý pán s hnědou bundou a podle jeho znuděného výrazu vypadal, že tuhle práci si moc neužívá.

„Tak kam to bude?" otočil se na nás taxikář.

„Do Woodwand Village." odpověděl Malcus ze zadního sedadla. Taxikář kývl, vyťukal do navigace název místa na které jedem. Odhadovaná doba cesty do Woodwand Village byla sedm minut, těch sedm minut si nám taxikář stěžoval na to, jak nesnáší když musí vozit opilé teenagery z večírků a jak mu vždy ušpiní nebo zničí sedačky. My jsme jen souhlasně přikyvovali a hráli jak nás dané téma zajímá, sem tam jsme se zasmáli aby konverzace s taxikářem nebyla až tak trapná. Cesta se o pár minut prodloužila kvůli koloně, ale za šestnáct minut jsme dorazili na kraj malé vesnice.

„Dvě stě padesát pět poprosím." řekl taxikář když jsme pomalu začali vystupovat, Malcus mu rychle peníze podal, rozloučil se a rychle vystoupil. Už nepršelo ale bylo pořád po mrakem a šero. Kolem vesnice byly různé louky, pole a lesy. Vesnice byla funkční a obydlená, takže teď nejspíš budeme muset jít pěšky. Malcus z plátěné tašky vyndal knihu z knihovny o Giarnelách a výjimečných, a začal v ní listovat do té doby, něž našel mapu. Mapa byla součástí knihy, byla nakreslená na dvou stranách a barvy byly vybledlé. Skoro v celé mapě byl vyznačen jen les, řeky a potoky, tedy až na dvě místa: Woodwand town a Butterfly field která jsou spojena cestou v lese s názvem Woodwand Forest, po té se musíme vydat, tedy až ji najdeme.

Vydali jsme se směrem k jedinému lesu, co jsem viděla. Malcus se tvářil velmi vážně a odhodlaně, takže jsem ho radši neotravovala s mými otázky, i když jsem se chtěla zeptat jestli ví, kam jdeme. Do lesa vedla malá cestička, dříve byla nejspíš větší ale teď je tak zarostlá že z dálky nebyla vůbec vidět. Na kraji lesa stála dřevěná tyč, která byla v podstatě jenom klacek zapíchnutý v zemi, a na druhém konci co nebyl v zemi byla hřebíkem připevněná dřevěná cedulka co měla nejspíš sloužit jako rozcestník, ale teď cedulku zakrývá skoro rozpuštěný papír na kterém stojí: „Zákaz skládky!". Papír z cedulky sundám, tak abych se ho co nejméně dotkla a podívám se na dřevěnou cedulku obrostou mechem a lišejníkem. „Woodwand forest" bylo vyryto na ceduli, a já radostně zahlásila: „Tadá! Našla jsem to!"

„To je super, jenže já celou dobu věděl že jdeme správně. Nejsem tady poprvé." zkazil mi moji radost Malcus a vešel do lesa, já ho následovala. Les působil strašidelně ale zároveň magicky, byl temný a slyšet tu bylo jenom houkání sov a kuňkání žab.

„Na." přerušil moje zasnění Malcus a podal mi knihu.

„Já to nechci, proč mi to dáváš?"

„Můžeš si to prostudovat, ať jsi o něco chytřejší." odpověděl. „A taky je to dost těžký, už mě z toho bolely ruce." 

Otevřela jsem knihu. Bylo tu spousta zajímavých kapitol které mě dost zajímaly, ale pro tento okamžik se nejvíc hodila kapitola Woodwand forest. Za chůze jsem otevřela knihu a začala přečítat text.

Název Woodwand vznikl kvůli těžbě dřeva pro výrobu kouzelných hůlek a holí, které se pak vyráběli v nedalekém městečku Woodwand town. V tomto lese se nachází kouzelné dřevo z místních stromů a keřů. Dokonce je tu spoustu druhů a odrůd stromů které znají pouze obyvatelé městečka, výrobci kouzelných hůlek, čarodějové a čarodějky. Například kaštan magický který se používá pro výrobu kouzelných hůlek pro čaroděje začátečníky, nebo naopak cesmín dračí který má největší moc co se týče dřeva pro výrobu hůlek a využívají ho především ti nejlepší čarodějové a čarodějky. Tento les je také známý jeho zrádností, ven se dostanou jen ti, kteří les znají doopravdy dobře. V lese se vyskytují Nymfy, mrtvé víly a černí vlci, když se do lesa vydáte za úplňku je tu možnost že potkáte Wendiga. Les také spojuje Woodwand town s Butterfly fieldem, tato cesta je jediná co do Butterfly fieldu vede. 

Zní to jako úryvek z Harryho Pottera, až na to, že tímhle lesem procházím na vlastní kůži a pokud nás tu nic nesežere, tak tu půjdu ještě dlouho. Přemýšlím jestli by nebylo lepší tu knihu přeci jen zavřít, po tom co jsem se dozvěděla že všude kolem nás se nachází různé nadpřirozené bytosti, a že se z lesa nemusíme jen tak dostat živí. Měla jsem strach jako nikdy, co když je tenhle magický les poslední věc kterou spatřím? Větší pravděpodobnost je, že poslední věc kterou spatřím bude nějaká příšera, která nás teď určitě někde pozoruje. Rozpačitě se rozhlížím kolem nás, kontroluji skoro každý strom jestli se za ním neskrývá Nymfa nebo vlk. Už si vůbec neužívám krásu tohoto lesa, mám strach, a když mám strach, tak vždycky začnu mluvit. 

„Malcu-" nestihla jsem ani říct  jeho jméno celé a přistála mi na ústech Malcusova ruka. Probodával mě pohledem, nevěděla jsem, co se děje. Koruny stromů se kolem nás začaly třást a vydávat zvláštní zvuky. Nad našimi hlavami vzlétlo hejno zvláštních netopýrů. 

Obloha se zbarvila do černa a jediný přísun světla do lesa byl momentálně pryč. Mávali křídly ale ty vydávaly zvuk jako křídla vážky, ne jako netopýra. Malcusova ruka mi konečně přestala zakrývat ústa, a já mohla konečně popadnout dech. Na nádech jsem však neměla moc času, Malcusova ruka mi tentokrát silně sevřela zápěstí a trhla se mnou. Nechápala jsem co se děje, oba jsme běželi a Malcus mě táhnul za sebou jako sáňky. Běžela jsem nejrychleji, jak jsem mohla ale Malcusovi jsem se nepřizpůsobila a ten mě jen táhnul, abych byla ještě rychlejší. Nohy mi kmitaly samy a já je ani neovládala, za to Malcus veškerou jeho sílu vložil do běhu a do táhnutí mě. Černý oblak nás stále pronásledoval, až na to, že některá neznámá stvoření se odvážila doletět nám těsně nad hlavu nebo před obličej. Jednou rukou jsem pevně držela knihu a druhou ruku jsem měla skoro vykloubenou od Malcusova tahání. Zavřela jsem oči a důvěřovala jsem Malcusovi, že mě dotáhne do bezpečí.