Temná strana mysli

Kapitola dvacátá první

Vystoupili jsme na nádraží v Londýně. Najednou jsme se ocitli v davu lidí. Pro mě to bylo jen moře neškodných cizinců, kteří hledí do svého mobilního telefonu a na všechny se mačkají, jen aby stihli svůj vlak. Pro Eliru však znamenali nebezpečí. Kdekoliv tu může být nebezpečí, kdokoli jí tu může ublížit. Na Eliru se mačkali neznámá těla s unavenými obličeji a ona začínala upadat do rozpaků. Chytla jsem jí za paži a podívala se jí do očí, museli jsme pokračovat dál. Na Londýnském nádraží se nikdy nesmíte zastavovat. Vyšli jsme ven z budovy, tam se však hrnuli další proudy lidí. Museli jsem jít pryč z této velké ulice, kde se to hemží cizími lidmi, i když víme, že se na nádraží musíme vrátit abych mohla odjet zpět domů. Vlastně jsem to městečko vždycky nesnášela a nikdy ho za domov nepovažovala.  Nejraději bych se tam už nikdy nevrátila. 

Došli jsme do menší ulice, kde jsme zabrali hned první lavičku, která nám padla do oka. Položila jsem své unavené tělo na lavičku. 

„Navrhuji, dát si pauzu" prohlásil zadýchaný Malcus. Všichni souhlasili a posadili se buď na lavičku nebo na zem vedle. Konečně jsem se mohla nadechnout. Pořádně. Bez toho, aniž by mi vlétnul do nosu něčí parfém nebo kouř cigarety. 

Na chvíli jsem zavřela oči. Jen na chvíli. Byla jsem opět ve své temnotě. Doufala jsem, že jsem se toho zbavila, že Lyrune mou mysl po rituálu opustila, jenže ne. Byla jsem tu zas. Tentokrát jsem ji viděla. Lyrune. Zdála se jako duch, tak jsem jí zahlédla při rituálu. A  opět jsem slyšela její hlas. 

„Ahoj Aliss" pozdravila. Její dlouhé světlé vlasy vlály kolem jejího obličeje, stejně jako dlouhé šaty. 

„Ahoj" odpověděla jsem a doufala že mě mí přátelé neslyší.

„Už jsem se s tebou nechtěla setkávat," pokračovala Lyrune „ale opět jsem se s tebou spojila, abych ti pomohla"

„Pomohla s čím?" zeptala jsem se nechápavě. 

„S tvou budoucností Aliss. Nebo snad už víš co budeš dělat? Chceš se vrátit do toho města, které tak nesnášíš a k lidem, které nebereš jako tvou rodinu?" Teď Lyrune zněla jako by mě vyzívala a vysmívala se mi zároveň. Je pravda že městečko, ve kterém bydlím rozhodně ráda nemám, a mé nové přátelé beru jako rodinu víc, než Sophii s Jimem a Carlem.  

„Já," koktala jsem „já nevím. Nechci se tam vracet ale zároveň nechci mé pěstouny nechávat v domnění že jsem mrtvá. A navíc, i  kdybych zůstala v Londýně, tak by mě tu poznali a poslali domů a také nemám žádné peníze. Žádná jiná cesta než se tam vrátit a něco si vymyslet jako výmluvu, neexistuje."

„Ach Aliss," řekla Lyrune, v jejím hlase byl slyšet smutek, dost možná ironický „zapomněla jsi že Giarnely dokážou všechno, co se mysli týče. Můžeme tě vymazat z celého celého světa, nikdo si tě nebude pamatovat a můžeš začít žít nový život."

„To ale nechci. Nechci aby na mě všichni zapomněli! Možná tak Sophie, Jim a Carl ale všichni ne."

„Ale Aliss, to jde přeci jednoduše zařídit. Můžou si tě pamatovat jen výjimeční, jinak všichni ostatní, kdo tě kdy znali, zapomenou že někdo jako Aliss Windsomová někdy existoval."

Tahle věta mě dost zasáhne, je to úžasný nápad ale nevím jestli to tak doopravdy chci. Může ve světě vzniknout nějaký chaos, nebo tak něco.