Temná strana mysli

Kapitola sedmá

Poslední dva měsíce jsem byla zavřená v pokoji a žila si svůj nudný život. Nudný byl tím, že jsem celé týdny nic nedělala. Celou tu dobu jsem chtěla dělat něco zajímavého, prožít nějaké dobrodružství, a teď když mě čeká největší dobrodružství v mém životě bych nejraději zas zalezla do pokoje a trávila tam celé dny nicneděláním. Mám totiž strašný strach, jen tak se vypařím z domova bez jakéhokoliv rozloučení a informací, kam vlastně jedu. Až se vrátím zpátky, budou po celém městě vyvěšeny plakáty, že se pohřešuji. Jim, Sofia a Carl budou vyděšeni k smrti a celé město si bude šuškat jen o mně. A až se vrátím všichni mě budou nenávidět a všichni se mně budou vyptávat, kde jsem celé ty dny byla. Nesnáším tohle město, nesnáším tenhle dům, přesto nechci odejít i když to může být jen na chvilku či na dlouho. Naposledy jsem se rozhlédla po mém pokoji a šla za Malcusem, který ne mě čekal v kuchyni.

„Připravena?" zeptal se Malcus když mě zahlédl.

„Jo i ne." odpověděla jsem. „Mám příšerný strach z toho, co bude."

„Co bude, bude. Hlavně se neboj, ber to jako tvé poslání." řekl mile Malcus „Tak jdeme?" 

„Jdeme." odpověděla jsem, a s pocitem viny jsem překročila práh našeho domu.

 Seděla jsem na lavičce u vlakového nádraží, naštěstí tu nebylo tolik lidí jako obvykle. Nikdy jsem si neuvědomovala že ti lidé stojící kolem mě mají vlastní životy, vlastní osudy a problémy. Vždycky jsem všechny ostatní lidi brala jako roboty, nebo jako vedlejší postavy v mém příběhu co si sama píšu. Teď si ale všímám, jak se který člověk chová a že má taky svůj vlastní příběh co si píše sám za sebe. Uvědomuji si, jak moc jsem byla sobecká, jak moc jsem si ostatních lidí nevšímala a ze všeho nejraději se jim vyhýbala. 

Seděla jsem a pozorovala svoje okolí. Na klíně jsem měla položený batoh co byl nacpaný oblečením a pevně ho svírala nebo mačkala rukama, protože jsem přesně ten typ člověka, co nedokáže sedět v klidu bez jakéhokoli pohybu. Malcus je momentálně v malém obchůdku s potravinami na nádraží a nakupuje zásoby jídla a pití. Náš vlak nám jede za deset minut, zatímco sem přijíždí a odjíždí další a další vlaky, a lidí je tu s každým příjezdem nového vlaku méně.

   

„To jsem tam byl tak dlouho?" vrhne se ke mně Malcus s plnými taškami jídla. Na souhlas jen unaveně kývnu hlavou. Čekání na vlak je asi nejúnavnější věc na světě, takže jsem skoro mrtvá. Naštěstí zbývají jen dvě minuty do příjezdu vlaku. Musíme se dostat do Londýna, z Londýna do nějaké malé opuštěné vesnice, z té vesnice do nejbližšího lesa a tam dál a dál až dojdeme k malé chatě uprostřed lesa. Tak mi to alespoň popsal Malcus.

Vlak tu byl doopravdy za dvě minuty bez žádného zpoždění. Rychle jsme do něj nastoupili a šli do prázdného kupé. Sedla jsem si na sedačku u okna a Malcus se posadil naproti mně.  

Dveře od našeho kupé, za které jsme museli trochu připlatit byly zavřené, a my oba mlčeli. Ticho však netrvalo dlouho. Tentokrát jsem začala konverzaci já.

„V čem spočívá ten rituál ?"

„Musí se sejít všech pět výjimečných a udělat na konkrétním místě rituál ale všichni musí znát a ovládat svoji moc. Víc toho ví Angelina." vysvětlil Malcus.

„Jenže já svoji moc neznám ani neovládám." jsem zase ve stresu, měla jsem pocit že kvůli mně se to všechno zkazí.

„S tím si nedělej starosti." uklidnil mě Malcus. „Rituál se musí provést jakmile vyjde krvavý měsíc, což je za týden. Předpokládám, že do té doby se tvou schopnost dozvíš."

„Ale co když ne?" panikařila jsem

„Tak to bude špatný."

„Díky za povzbuzení." řekla jsem uraženě, protože jsem počítala s tím že mi Malcus odpoví něco co mě uklidní. Potom nastalo další trapné ticho.

„Počkat" zarazila jsem se „Když se mi zdálo o Angelině byla v úplně jiné době než jsme my, takže logicky už dávno nemůže žít."

„Logicky." zasmál se Malcus. „Aliss, v našem světě slovo "logicky" neexistuje. Jak by jsi logicky vysvětlila čtení myšlenek, telekinezi a iluze tvořené člověkem? Nijak. Jsme zakleti v čase, Aliss. Angelina se hodně věnuje čarodějnictví, pomocí rituálu, její moci a síle mě, sebe a ostatní výjimečné začarovala tak, že nestárneme. Je totiž velmi důležitý náš věk. Schválně, kdy jsi se narodila?" zeptal se mě Malcus po jeho dlouhém vysvětlování

„Šestnáctého května." odpověděla jsem

„Já šestnáctého února." řekl Malcus se smíchem. „A kolik ti je?"

„No, šestnáct." odpověděla jsem, a na konec věty přidala neviditelný otazník

„No vida! Mně taky!" zajásal Malcus s hraným překvapením. „Sice mi je šestnáct už asi tak třicet let ale to nevadí, mému tělu je pořád šestnáct, tak jako ostatním výjimečným, kteří se taky narodili šestnáctého. Ty a Angelina jste narozené na jaře, Elira v létě, Mavka na podzim a já v zimě. Čtyři roční období a čtyři živly. Angelina a ty, jste obě ohnivé znamení, Elira je vodní, Mavka je země a já vzduch."

„Jsou čtyři roční období, čtyři živly ale nás je pět." řekla jsem

„To ano, ale existuje také éter, živel jenž tvoří objekty nebeských sfér." řekl Malcus a větu zakončil milým úsměvem. Když Malcus něco vysvětluje, vždy to ve mně vyvolá pocit důvěry, je totiž chytrý a dokáže všechno i chytře a srozumitelně vysvětlit, proto mu možná tak věřím.
Když už jsem nevypadala na to, že mu budu klást nějaké otázky, Malcus zavřel oči a začal něco jemně svírat v jeho levé ruce. Bylo to malé, tak malé že mu předmět do ruky zapadl tak, že ho mohl celý v ruce sevřít abych ho neviděla. Co to tam asi má? Stále jsem pozorovala jeho ruku a moje touha po tom, zjistit co to drží stále rostla a rostla. Malcus přimhouřil oči aby si zvykl na denní světlo, potom oči otevřel úplně.

„Ametyst." usmál se „Pomáhá mi se uklidnit." Malcus rozevřel ruku a na jeho dlani ležel fialový kamínek, tedy abych byla přesná je to minerál nebo krystal, nebo něco jiného. V názvech se moc nevyznám ale vím, že se to určitě nejmenuje kamínek.

„Aha, v tyhle věci úplně nevěřím." zasmála jsem se, možná trochu moc ironicky, až jsem se bála že tím Malcuse naštvu. Naštěstí jsem ho nenaštvala, tedy tak alespoň nevypadal.

„Ty jedeš uskutečnit rituál, máš zvláštní schopnosti, promlouváš s hlasem v tvé mysli a nevěříš na magii minerálů?" zasmál se Malcus.

„Nikdy jsem to nezkoušela, takže nevím."

„Na, zkus to." řekl Malcus a natáhl směrem ke mně jeho ruku s ametystem.

„Ne, to je dobrý, nechci."

„Ber." probodával mě očima Malcus. Jeho oči jsou tmavě hnědé a jeho černé oční stíny dělají jeho oči ještě tmavší a kouzelnější, než doopravdy jsou. Tenhle kluk se líčí líp, než většina holek z mé školy, a o klucích ode mě ze školy ani nemluvím. Chovají se jako děti, a kdyby někdy viděli kluka s make-upem asi by ho zadupali do země.
Jakmile jsem se probrala z mého zasnění a zjistila jsem že se na Malcuse dívám jako idiot, radši jsem kámen přijmula. Zavřela jsem ho do ruky a snažila jsem se napodobit to, co dělal Malcus. Cítila jsem jak se má mysl i tělo uvolňuje. Funguje to. S nadšením jsem otevřela oči a usmála se.

„Tak co?" oplácel mi úsměv Malcus

„Asi si měl pravdu, doopravdy to funguje." odpověděla jsem s nadšením, a Malcusovi kámen vrátila.