Temná strana mysli

Kapitola třetí

Otevřela jsem oči, celé tělo bylo ztuhlé a srdce mi svíral pocit úzkosti. Byla jsem ráda že jsem se vzbudila, sen byl až příliš realistický a já vím že něco znamenal a byl spojený s tím co se mi děje.

Nevěděla jsem co by mohl znamenat a měla jsem zase o něco víc otázek, na které neznám odpovědi. Po chvilce se mi tělo uvolnilo a u srdce mě nic netlačilo, čas na to abych vstala.

Měla jsem příšerný hlad takže jsem hned zamířila do kuchyně. Po tom co na mě všichni zírali jsem si uvědomila že jsem pořád v pyžamu a nemám vyčištěné zuby. Nevěděla jsem jestli mám utéct zpátky do pokoje nebo zůstat, jejich pohledy mě dost znervózňovaly. Po chvilce trapného mlčení se Sofia usmála a obrátila se k rozdělané snídani. Jim se otočil k televizi a pokračoval ve sledování basketbalového zápasu. Carl tu nebyl, je neděle což znamená že je na hokejovém zápase. Jelikož se na mě nikdo nedíval mohla jsem nenápadně odběhnout do koupelny.

Už jsem byla upravená a převlečená, takže jsem se mohla v klidu nasnídat. Sedla jsem si ke stolu v kuchyni a čekala až mi Sofia dodělá snídani. Po chvilce mi ji donesla, opět krásně naaranžovanou, voňavou a čerstvou. Do toustů jsem se pustila tak rychle že jsem zapomněla poděkovat, a než mi to došlo Sofia už byla v koupelně. Cítila jsem se provinile, „Co když se jí to dotklo?" přemýšlela jsem. Měla jsem chuť sama sebe praštit.

Vrátila jsem se do svého pokoje, po přemýšlení o tom, jak se zabavím, jsem dostala chuť na dodělání úkolů, čímž jsem sama sebe překvapila. Ale ani mi to nějak nevadilo, úkolů na víkend bylo vždy dost. Sedla jsem si k psacímu stolu a zapnula notebook. V Online kalendáři jsem měla na víkend dva úkoly, Angličtina a biologie. Což nebylo zas tolik.

Úkoly byly hotovy a já měla hlavu plnou toho zvláštního snu, chtěla jsem se dozvědět odpovědi, na všechno. Chtěla jsem se opět spojit s hlasem a zeptat se ho na odpovědi k otázkám. Jenže nevím jak, nevím jak se znovu ocitnout na tom zvláštním místě s hlasem který nevím komu patří. I když to byl minule celkem nepříjemný pocit tak jsem cítila že si s hlasem musím promluvit. Myslím, že hlas zná odpovědi na mé otázky a že taky může za to, co se děje a souvisí s tím snem, dal mi ho on, nebo si to alespoň myslím.

Zašeptala jsem: „Kde jsi? Chci tě slyšet. Chci vědět co se děje!" Cuklo mi v ruce, něco jako tik. Potom mi jaksi hlavou prolétla bolest kterou jsem vnímala jako rychlí vítr. Slyšela jsem, jak mi bije srdce. Už se to děje, pomyslela jsem. Zaklonila jsem se tak jak mi to opěrka od židle dovolila. Uvolnila jsem se a zavřela oči, nechala jsem aby mou mysl pohltila tma a dostala jsem se tam jako minule.

Nic. Nic se nestalo. Měla jsem zavřené oči a byla jsem stále zakloněná. Nic se nedělo, jen mi přeběhl mráz po zádech. I tak jsem se bála oči otevřít, pootevřela jsem pravé oko a pak jsem otevřela obě. Byla jsem stále v mém pokoji, seděla na židli, zakloněná tak že jsem koukala do stropu.

„Tak co je?" řekl někdo a hlas se rozléhal po celém pokoji. Ztuhla jsem, moje tělo odmítalo se pohnout.

„Haló?" řekla jsem velmi potichu a hlas se mi klepal.

„Chtěla jsi se mnou mluvit." řekl neznámý hlas. Teď jsem ztuhla ještě víc.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se nejistě.

„Chtěla jsi se mnou mluvit, tak jsem tu." Teď už mi bylo jasné že je to hlas se kterým jsem se chtěla spojit.

„Nech mě se pohnout." řekla jsem, protože mi už záklon přestával být pohodlný.

„Pardon, to nemůžu nejsi ještě připravená a mohlo by to být nebezpečné." řekl hlas, nerozuměla jsem, jak nejsem připravená a co by mohlo být nebezpečné.

„Nerozumím." řekla jsem tiše, strach jakoby z mého těla slezl ale pozice v záklonu byla pořád nepohodlná.

„Nerozumíš dost věcem, proto jsem tu. Nemůžeš se pohnout protože nejsem tady, jsem pouze ve tvé mysli a tvůj mozek není připraven na to abys mě mohla vnímat a zároveň poroučet svému tělu." to dávalo smysl, alespoň jedna věc které jsem tak nějak rozuměla.

„Proč nejsem tam jako minule? V té tmě." zeptala jsem se a měla pocit jako bych s hlasem navazovala vztah. Sakra však si povídám s hlasem v mé hlavě!

„To je jednoduché, byla jsi tam nedávno. Jde o přemístění tvé mysli do jiné reality a to tě dost vysiluje jestli by jsi to teď udělala mohlo by ti to ublížit a to nechci." řekl hlas příjemným tónem.

„Proč to nechceš? Proč ti na mně záleží?" zeptala jsem se pro změnu já.

„Teď jsi velmi důležitá a já jsem tu proto abych tě chránila, nesmím dopustit aby se ti něco stalo." v téhle větě mi něco nesedlo a i když to byla celkem hloupá otázka, zeptala jsem se.

„Ty jsi žena?" nikdy jsem si neuvědomila jak tahle otázka může znít tak drze a trošku jsem se zastyděla. Hlas hluboce vydechl.

„Nemám to nikde určené, můžu být tím, kým chci být. Nemám ani jméno. Jenže ty si mě představuješ jako ženu, nebo mě tak alespoň vnímáš." řekl hlas, opět mile a to byl jediný důvod proč jsem teď byla šťastná. Z nějakého neznámého důvodu mě to prostě těšilo.

„Jsi jenom hlas nebo můžeš být v mém světě?" zeptala jsem se.

„Ovšem že nejsem pouze hlas, můžu navštívit tvůj svět ale jen jako tvá halucinace nebo představa, nikdo jiný než ty mě neuvidí a neuslyší, jenže to ještě nemůžeme udělat. Spojila jsem se s tebou teprve včera, kdybych byla v tvém světě bylo by to pro tvou mysl nebezpečné. Musíme s tímhle postupovat opatrně. Jediný způsob jak mě přemístit do tvého světa kompletně je..." ve větě se přerušila.

„Jaký je ten způsob?" zeptala jsem se až jsem sama sobě připadala trošku otravná, ale chtěla jsem to vědět.

„Rituál Tua." řekla krátce „Jenže pro dnešek máš informacích až dost, vysvětlím ti to někdy jindy." řekla, v mžiku mě začala brnět ruka. Opouštěla mou mysl.

„POČKEJ!" vykřikla jsem rychle a možná až příliš nahlas. „Co měl znamenat ten sen?" zeptala jsem se a doufala že odpoví, i když jsem spíš věřila v to že tu hlas už není.

„Sny, způsob komunikace který tvou mysl nevysiluje a můžu ti veškeré informace promítnout. Dnes očekávej další." řekla a já naráz pohnula rukou, kterou jsem měla položenou na stole, poté jsem narovnala svojí hlavu, což znamenalo jen jedno, už tu není.