Temná strana mysli

Kapitola dvanáctá

Posledních patnáct minut jsme neustále šli do kopce, začínaly mě z toho bolet nohy a doufala jsem že za chvilku dojdeme na vrchol. Mé přání se vyplnilo, a my došli na úplný vrchol kopce. Malcus se opřel o strom a rozdýchával namáhavou cestu, já se rukama zapřela o kolena a udělala jsem to samé jako on, akorát Mavka byla v pořádku a cesta ji nijak nezmohla, možná protože je z poloviny elf možná protože je na tuto cestu už zvyklá. Jakmile jsem nasbírala spoustu kyslíku a přestala zrychleně dýchat, zvedla jsem hlavu a ohromilo mě to co jsem viděla. Udělala jsem pár kroků vpřed a nadšeně se dívala na roklinu mezi dvěma kopci. Strany obou kopců byly obrostlé břečťanem, mechem a jinými rostlinami, v roklině pramenil malý potůček a na úplném konci rokliny byl velký kamenný dům, vypadal jako by byl vrostlý v kopci, ale byl akorát obrostlý břečťanem a mechem. 

„Naše skrýš" řekla tiše Mavka, která se objevila vedle mě a kochala se nádherným výhledem. Malcus za námi přišel na kraj kopce a řekl: „A jsme na konci naší cesty". Pořád hlasitě oddechoval, nejspíš se ještě nevzpamatoval z náročné cesty. „Teda skoro" dodal ještě. Nechápavě jsem se na něj podívala. Malcus se podíval dolů z kopce. 

„Ne." řekla jsem nesouhlasně. Pochopila jsem kam mě teď chtějí zavést a odmítám sestupovat z tak strmého kopce. 

„Břečťany jsou pevné" řekla Mavka a opatrně udělala krok v před z kopce dolů. K roklině se otočila zády a chytla se břečťanu pod jejími nohami a začala slézat dolů . Malcus popošel blíž ke srázu, podíval se dolů a pak oči zavřel, hluboce se na nadechl a otočil se k roklině zády, tak jako Mavka. Otevřel oči a levou nohu posunul dozadu z kopce, zapřel ji o velký kámen a podíval se na mě, pořád jsem stála před kopcem a bála jsem se jít z něj dolů. Zavrtěla jsem hlavou. Nejdu tam. Malcus se na mě pořád díval a já zase začala panikařit, tentokrát jsem to však udržela v sobě a nedala na sobě nic znát. Natáhl ruku směrem ke mně, čekal až se ji chytnu. Chvíli jsem váhala a pak jeho ruku přijmula. Malcus teď dozadu posunul i pravou nohu a jeho volnou rukou se chytl břečťanu. Pomalu jsem se sesunula k němu, trochu jsem zaváhala, pode mnou se sesunula hlína a já  sklouzla o pár centimetrů blíže k Malcusovi. Nyní jsem stála těsně před ním a stále ho držela za ruku, chvíli jsme na sebe koukali a pak pokračovali v naší taktice sestupu: nejdřív Malcus, pak já. 

Mavka už dávno stála na rovině a já a Maclus jsme byli pár metrů před cílem, konec byl nejstrmější, navíc už tu nebyl břečťan. Malcus mou ruku pustil a seskočil dolů na rovinu, já ho následovala. Skočila jsem na cestu pod kopcem k Malcusovi, trochu jsem můj skok nevypočítala a tak jsem dopadla těsně před Malcusem. Kdyby včas neuskočil dozadu, nejspíš bych ho srazila k zemi, i jsem celkem počítala s tím, že ho srazím, ale nakonec jsem ho nesrazila a dopadla přímo před něj. Malcus mě chytl za paže abych neupadla a opět se mnou navázal oční kontakt. Stáli jsme tu jen my dva, celý svět pro mě teď neexistoval jen Malcusovi hnědé oči. Probrala jsem se ze zasnění a zavrtěla jsem hlavou jako bych chtěla z hlavy vytřást myšlenky na něj. Malcus zamrkal a hluboce polknul, rychle mě pustil a rozešel se za Mavkou, a já ho následovala. 

Vešli jsme do domu, neměl žádné dveře a my se ocitli uvnitř obrovské místnosti. Vzduch byl vlhký, ze stropu kapala voda, byla tu tma protože okna byla zarostlá, celá místnost byla obrostlá rostlinami a na zemi se válely kameny. Mavka se však rozešla vpřed a Malcus šel hned za ní. Rozhlížela jsem se kolem a následovala Mavku s Malcusem. Na druhém konci místnosti byly velké dřevěné dveře, byly vlhké a klika byla zrezavělá, Mavka ji však uchopila a dveře pomalu otevřela. Dveře zavrzali a umožnili nám přístup do další místnosti, ta však vypadala úplně jinak. Byla sice taky obrostlá rostlinami ale bylo tu světlo, pořádek a sucho. Byla tu pevná podlaha na které stálo pět kovových židlí a malý kovový stolek na kterém stál hrnek z porcelánu. Byli tu další dvoje dveře, jedny z nich se otevřeli, vyšla z nich černovlasá dívka se zelenýma očima. Její podpatky hlasitě klapaly a nedalo si nevšimnout toho, že knížka kterou si čte, levituje. Dívka přesunula zrak z knihy na nás, rozzářili se jí oči a kniha dopadla na zem. Popoběhla ke mně a prohlížela si mě od hlavy k patě. Její dlouhé vlasy byly rozcuchané a pod očima měla kruhy, vypadala jako by týden nespala. 

„To je pětka?" řekla po tom co si mě doprohlédla.

„Ano to je Aliss. Aliss, tohle je Elira." odpověděl Malcus, a já přikývla na souhlas. Potom jsem se na Eliru usmála a ona jen rychle zakývala hlavou. Potom se knížka ze země vznesla do vzduchu, Elira mávla rukou směrem ke dveřím ze kterých vyšla, a knížka se vzduchem nesla do místnosti a zalétla za roh. Nahlédla jsem do místnosti a zjistila že je tam knihovna. Knížka doletěla na poličku, a tam se srovnala mezi ostatní knihy, pak se dveře zavřeli. Jak se jedny zavřeli druhé se otevřeli a z druhé místnosti vyšla dívka kterou už jsem znala. Angelina. Měla na sobě dlouhý tmavě modrý plášť a její zrzavé vlasy zářily tak, jak se mi o nich zdálo. Zahlédla mě a zastavila. Prohlédla si mě a pak pomalu udělala dva dlouhé kroky vpřed. Stála přede mnou a dívala se na mě jako bych byla nějaký zázrak.

„Vítej, pětko" řekla vážným ale příjemným hlasem. Nevěděla jsem co mám říct tak jsem řekla asi to nejhorší co jsem mohla: „Vlastně se jmenuju Aliss, ráda tě poznávám." Možná to nebylo ani tak hrozné jak jsem si myslela ale já se za to cítila dost trapně. Celkově si tu připadám jako bych sem nepatřila. 

„Musíte být po cestě unavení, odpočiňte si." řekne Angelina a ukáže na dveře ze kterých vyšla. Malcus se rozejde směrem ke dveřím a vejde do místnosti, a já jdu za ním. 

Místnost slouží jako ložnice. Je tu pět dřevěných postelí a všechny jsou ustlané. Sednu si na tu nejblíže k oknu a Malcus na tu naproti. Lehnu si na záda a přemýšlím, po chvilce mě  však přemůže únava, přetočím se na bok a usnu.