Temná strana mysli

Kapitola devatenáctá

Probudila jsem se s hlavou opřenou v zrzavých vlasech, které se třpytily v záři ranního slunce. Pořád jsem nemohla pohnout ani jedinou částí mého těla, tak mě Angelina nesla na jejích zádech. Vedle mě se stejně nechala Mavkou nést i vyčerpaná Elira. Malcus šel vedle nás a listoval v knize o giarnelách. Všechno vypadalo tak, jako by se nic nestalo. Nevěděla jsem jak dopadl rituál, nevěděla jsem ani jestli se vůbec povedl. Pozorovala jsem oranžové slunce vycházející z poza kopců v dáli. 

„Dáme si pauzu" navrhla Mavka. Sešli jsme z cesty a Angelina mě opatrně posadila na mech a potom si všichni sedli kolem nás. 

„Nic tam o tom nepíšou" řekl zklamaně Malcus a zavřel tlustou knihu. 

„Giarnely tohle už zařídí samy, nepotřebují nás k tomu. Naši práci jsme splnili" odpověděla Angelina, která ležela vedle mě. Vypadala dost unaveně, nejspíše mě nesla už hodně dlouho. 

„To jo," pokračuje Malcus „ale mohli bychom o tom vědět. Když jsme na tenhle moment čekali léta" 

„Možná právě kvůli tomu to tam nepíšou" řekne Angelina. „Aby ses v tom nerýpal" 

„Ha ha" odpoví ironicky Malcus a Angelina se trochu zasměje. Ležíme tam dalších deset minut, všichni si povídají a smějí se. Já bych se taky smála jenže moje tělo to ještě nezvládne. Po odpočinku pokračujeme v cestě. Malcus mě opět vysadí na Angelininy záda a potom si vezme na záda Eliru. Slunce na obloze už úplně vyšlo a svítilo nám na cestu. Zaregistrovala jsem, že jdeme po stejné cestě, jako jsme šli včerejší večer. Myslím, že už nejsme daleko od skrýše. Les se v denním světle nezdál tak temný ale byl stále kouzelný a plný tajemství. Nad hlavami nám prolétl pár labutí a nad mechem létali bělásci a modrásci. I když je tento les nebezpečný, je nádherný. Každá věc má dvě strany.  

Opět jsem se probudila v ložnici na mé posteli. Posadila jsem se na matraci a poslouchala jsem zvuky z vedlejší místnosti. Postavila jsem se na zem, trochu se mi zamotala hlava ale ignorovala jsem to a šla se podívat co se v kuchyni děje. Stála jsem ve dveřích a pozorovala jak všichni pobíhají po místnosti, otvírají všechny skřínky a šuplíky. Angelina stála u jídelního stolu a dávala to batohu knihy, zatímco ji Mavka podávala různé byliny v krabičkách a Malcus něco hledal v jeho tašce. Po chvíli si mě konečně všiml, odložil tašku na židli a rozešel se ke mně. 

„Ahoj." 

„Ahoj," odpověděla jsem. „Co se tu děje?" zeptala jsem se a nahlédla přes Malcusovo rameno do místnosti, kde pobíhala Mavka s Angelinou.

„Tohle je konec," řekl klidným hlasem „i když se tu máme dobře a je tu bezpečno, nemůžeme tu zůstat"

„A kam půjdete?" 

„To ještě nevíme ale Angelina určitě něco vymyslí" usmál se a chvilku přede mnou ještě stál. Zhoupl se na patách a nakonec se otočil a vrátil se ke svým povinnostem. A já si opět sedla na postel a vzala si na klín můj batoh, co jsem si vzala sebou i když jsem ani jednu věc z něj za celou dobu nepoužila. Zvedla jsem se a odvážila se vrátit do místnosti plné zmatku. Jenom jsem překročila práh do kuchyně odchytila mě Angelina. 

„Dobré ráno" řekla rozrušeně ale pořád mile „mohla by jsi prosím zajít do knihovny? Nemůžu nikde najít herbář a zároveň musím udělat ještě jinou práci a nemám čas ztrácet čas hledáním herbáře. No, a zároveň je tam Elira a moc se mi tam nechce chodit." 

Angelinu jsem poslechla a šla do knihovny najít herbář. V knihovně byla skoro tma, jen u dveří svítil jeden svícen. Pustila jsem se do hledání, začala jsem hned u první police. Vysouvala jsem z ní knížku po knížce a hledala Angeliny herbář. Mé hledání přerušily zvuky které se ozývaly z poza druhé police. Pomalu jsem se rozešla k druhé polici plné knih a opatrně se naklonila za ní. Na zemi mezi knihami seděla Elira. Třásla se a brečela až skoro ztrácela dech. Chtěla jsem utéct a dělat že jsem tohle nikdy nespatřila, jenže mi bylo zároveň hrozně, a bylo mi Eliry líto. Opatrně jsem přistoupila k dívce třesoucí se v záchvatu pláče a klekla si vedle ní. Teď už bylo pozdě, nemohla jsem utéct. Hlavou se mi honily myšlenky že jsem tohle dělat neměla, že Elira je tu proto, aby byla sama a ne proto abych se k ní vtírala, ale už jsem tu seděla a nemohla jsem odejít. Opatrně jsem položila ruku na její koleno. Elira sebou cukla a vylekaně se na podívala. Její černé vlasy byly rozcuchané její oči nateklé a tváře mokré od slz. 

„Aliss promiň, jdi pryč" řekla s třesoucím se hlasem.

„Eliro, nechci... nechci tě tu takhle nechat, řekni mi co se děje" odpověděla jsem s pocitem viny. Cítila jsem se jak nejvíce otravný člověk na světě, sama sebe bych asi zabila kdybych byla Elira.

„Jde o návrat... mezi lidi. Víš," koktala Elira „celou tu dobu jsme tu byli sami... nemám na to se mezi ně vrátit" Elira sotva popadala dech a celou tu dobu co se snažila mluvit, koukala do země. Nepotřebovala jsem aby Elira pokračovala, došlo mi že se jí něco stalo, že jí někdo ublížil. Elira byla vždy dost tichá, takže jsem s ní od doby, co jsem jí potkala moc nemluvila ale věděla jsem, že něco skrývá, že jí něco trápí.  Sevřela jsem její třesoucí se ruce, kterými si nervózně odtrhávala kousky nehtů. Zadívala se na mě očima plnýma slz. Sdílely jsme spolu její bolest, chtělo se mi brečet taky. Skousla jsem si spodní ret ve snaze slzy potlačit ale to mi vůbec nepomohlo. Elira se ke mně přisunula, obejmula mě kolem pasu a položila svou hlavu na můj hrudník. Její náhlé rozhodnutí mě překvapilo, objala jsem jí kolem ramen a zabořila čelo do jejích tmavých vlasů. Elira se chvěla a brečela na mé hrudi, hladila jsem jí po vlasech a marně se snažila zastavit proud svých slz. Seděla jsem na studené zemi opírající se o starou polici plnou knih s Elirou, která ležela na mně. 

„To je v pořádku... budu tu s tebou" snažila jsem se Eliru utěšit bez toho, aniž by se mi zlomil hlas kvůli pláči. „Nedovolím aby ti někdo ublížil... Budu s tebou..." opakovala jsem pořád do kola a cítila jak se Elira přestává třást. Opatrně jsem ji hladila po rameni a snažila se utřít si slzy. Elira povolila její objetí a zadívala se mi do očí. Její oči byly plné smutku a bolesti. Naposledy jsem jí pohladila po jejích černých rozcuchaných vlasech. Elira se usmála a otřela si slzy z tváří.