Temná strana mysli

Kapitola osmnáctá

Stáli jsme mezi pilíři a vzhlíželi k nebi plnému hvězd. Byla vidět i mléčná dráha a hlavně byl vidět měsíc. Zdál se větší než je obvykle a byl nádherný, mě i Malcuse něco neustále nutilo ne něj zírat. Stále jsme se drželi za ruce, ostatní si toho možná všimli ale nijak jim to nevadilo, ani se nad tím nepozastavili. Angelina z tašky začala vyndávat věci potřebné k rituálu, ke každému pilíři dala jednu svíčku a bílou dala doprostřed kruhu. Pomalu jsem si uvědomovala že to není jen kruh, ale každý pilíř zobrazuje jednu světovou stranu. U pilíře směřující na jih stála červená svíčka představující oheň, na západ modrá jako voda, u východu žlutá pro vzduch a na severu zelená pro element země. Mavka udělala před pilíři kruh z bílé nadrcené šalvěje. 

„Nerada vás ruším," řekla opatrně Elira „ale mám všem dát ochranná kouzla." Natáhla k nám dlaň s dvěma lahvičkami s kouzly, co jsem vyráběla s Mavkou. Oba jsme je přijmuli a strčili si je do kapsy. Naše ruce se už nedržely. Byla už úplná tma a obrysy mých přátel v pláštích se zdály ještě děsivější. Každý, kromě mě a Angeliny, stál u jednoho sloupu. Elira stála u západu a v rukou svírala modrou svíci. Elira je voda. Tichá ale nebezpečná, tajemná a plná záhad. Mavka stála u severu a držela zelenou svíci. Mavka je země. Laskavá a upřímná, empatická a dokáže se vcítit do potřeb druhých. Malcus nehybně stojí u východu a pevně svírá žlutou svíčku. Malcus je vzduch. 

Angelina začala všechny obcházet a každému svíčku zapálila. Plamen všem svítil do obličeje. Angelina zapálila i červenou svíci na jihu a bílou uprostřed kruhu. Bílou zabořila do měkké hlíny, tak aby stála a červenou svíčkou podpálila kruh z šalvěje, který byl okolo pilířů. Šalvěj ihned vzplanula a celý kruh okolo nás byl v plamenech. Angelina s červenou svící došla k jižnímu pilíři. 

Všichni měli svá místa, až na mě. Došlo mi to. U bílého svíce nebude Angelina... ale já. Byla jsem v rozpacích ale bílou svíci jsem uchopila a stoupla si doprostřed kruhu. Měsíc byl přímo nad mou hlavou. Rychle jsem očima zamířila k Malcusovi. Jeho oči byly skleněné a ústa se mu kroutila do stran. Chtělo se mu brečet. Jeho pohled mi do očí nahrnul slzy. Chtěla bych se rozeběhnout a obejmout ho ale to nemůžu. Teď ne.

„Zavřete oči" přikázala Angelina a my ji poslechli. 

Viděla jsem jí. Viděla jsem Lyrune. Byla krásná. Byla jako duch, zdála se jako že je průhledná a celá zbarvená do modrobílých odstínů. Její vlasy byly dlouhé a vznášely se tak, jako ona. 

„Aliss" řekla Lyrune a chytila mě za ruku, věděla jsem že jsem opět jen v té tmě ale i tak se mi zdálo, jako že tu doopravdy je, že se přede mnou  vznáší ve skutečném světě.

 „Promiň" pokračovala „teď to bude nepříjemné Aliss, ale ty to zvládneš, že ano?" Nic jsem neodpověděla jen jsem kývla hlavou. Lyrune se usmála a prolétla kolem mě. Moje srdce se zachvělo a celým tělem mi projela zvláštní bolest. Kolem mého těla jsem cítila chlad. Měla jsem pocit že se vznáším. Pak mi to došlo. 

Lyrune neprolétla vedle mě... ale do mě. Sdíleli jsme jedno tělo. Kolem mého byla její záře. Už jsem nebyla v temnotě... byla jsem v reálném světě. Vznášela se pod měsícem s bílou svící v ruce a s Lyrune v mém těle. Nikdo už neměl zavřené oči, všichni pozorovali jak se vznáším a jak kolem mě září tělo Lyrune. Mé srdce tlouklo jako o závod. Mé tělo bylo lehké, vznášelo se nad zemí. Cítila jsem Lyruninu přítomnost, její energii. V očích se mi hromadily slzy, z nějakého důvodu se mi chtělo brečet. Nemohla jsem se ani podívat na ostatní, nemohla jsem pohnout hlavou ani jim říct že jsem v pořádku a ať se o mě nebojí. Nemohla jsem poručit svému tělu, jen jsem se musela vznášet a doufat, že ze vzduchu nedopadnu zpět na zem. Byla jsem ve výšce stejné, jako byly konce pilířů. Zavřela jsem oči. „Musím být odvážná" říkala jsem si sama pro sebe. Trochu jsem si dodala odvahu. Bylo mi jedno jestli dnes zemřu. Všichni jednou zemřou. Poslední věc kterou jsem zahlédla byla oslnivá záře, kterou vydalo mé tělo.