Temná strana mysli

Kapitola pátá

Ležela jsem na zemi, už půl hodiny. Bála jsem se toho, co mě čeká. Co když to nezvládnu nebo všechno pokazím. Tyhle věty nedokážu dostat z hlavy už dva dny, od té doby co jsem se dozvěděla že jsem Pětka. Za tu dobu co takhle přemýšlím se vlastně nic nestalo. Žádné znamení či rozhovor s Lyrune a dokonce ani žádný sen, natož sen o Angelině. Připadalo mi to divné, i když to vlastně byly první dva dny v tomhle týdnu co byly normální. Přemýšlela jsem: Co když mi to Lyrune nesměla říct a teď se mnou nemůže komunikovat? Co když potom, co mi tohle oznámila zmizela a teď se budu muset obejít bez ní?.....Co když to všechno byl jen...sen.

Cítím se trapně, nedokážu se obejít bez hlasu v mé hlavě. Už asi tak po desáté se jí ptám aby mi dala znamení. Už tu ležím hodinu na zemi. DOST. Takhle to nemůže jít dál, nemůžu se tu litovat celý život, možná že je to zkouška, možná že se ji něco stalo. I kdyby byla správně první, či druhá možnost jsem jediná, kdo s tím něco může udělat.

Rychle jsem se postavila, až se mi zamotala hlava, musela jsem se chytnout židle abych zase neskončila na zemi. Musím vymyslet jak se o pětici výjimečných dozvím něco sama. Jakmile se mi před očima objevil můj pokoj a ne tma, sedla jsem si k počítači. Internet byla hned první možnost co mě napadla, ale potom co výsledky vyhledávání byly "TOP 5 VÝJIMEČNÝCH ROSTLIN CO PŘEŽILY NEMOŽNÉ" došlo mi, že internet byl špatný nápad. Přemýšlela jsem dál, jak by si s tímhle poradila Angelina, za doby ve které žila internet neexistoval. KNIHY, napadlo mě. Jediný způsob, jak se o pětici výjimečných dozvím, je knihovna.

V našem městě jedna historická knihovna je, sice jsem tam byla jen jednou ale to nevadí. Mají tam dost staré knihy a myslím, že by tam mohli mít i něco o Giarnelách a pětici výjimečných. Oblékla jsem si černé volné džíny a slabou hnědou košili. Sofia, Jim a Carl byli nakupovat, což bylo dobře, protože jsem se nemusela vymlouvat na to, kam jdu. Jenže nějak o sobě musím dát vědět, třeba kdyby se vrátili dřív. Napsala jsem tedy na malý lísteček že jdu do knihovny, protože tam máme sraz s kamarádkou.

Musela jsem trochu zalhat, protože skoro vůbec nečtu a bylo by to moc podezřelé.

Otevřela jsem velké dveře a vešla do knihovny. Do mého nosu vlétla vůně starých knih. Bylo tu jen pár lidí co buď něco hledali nebo si tu četli, ale bylo tu příjemné ticho. U pokladny stála zaměstnankyně knihovny a vedle ní něco srovnával její asistent. Paní vypadala dost nepříjemně, měla šedé vlasy sepnuté v drdolu a dlouhý černý kabát. Její asistent byl starý podobně jako já, nejspíš tu byl na brigádě. Měl hnědé vlnité vlasy, černou košili a hnědé kalhoty. A pořád se na mě díval, cítila jsem se kvůli tomu dost nepříjemně. Chvilinku jsem stála na místě a koukala se kolem, potom jsem radši odešla mezi obrovské police abych se jeho očím ztratila.

Hledala jsem skoro ve všech odděleních a teď jsem se brodila oddělením pověstí a legend. Pořád nic, ale nevzdávala jsem to.

„Hledáte něco slečno?" ozval se hlas za mými zády. Málem jsem zapištěla ale udržela jsem to v sobě tak že jsem ztuhla a neotáčela se. Cizí dech mi ohříval záda a po chvilce mě to začalo štvát a rozhodla jsem se otočit. Pak jsem toho litovala, byl tu zase ten kluk od pokladny. V ruce držel asi tak pět knih a díval se na mě. Chvilku jsem mlčela a dívala se na něj taky. Nadzvedl obočí a v tu dobu jsem se probrala a uvědomila si, že jsem na něj celou dobu zírala.

„Umm... ne, nic nehledám" vymáčkla jsem ze sebe ale pak jsem si uvědomila že můj mozek vymyslel nejvíc náhodnou větu která ani nebyla pravdivá.

„Tedy vlastně jo, hledám." opravila jsem se a nuceně se zasmála, aby tahle situace nebyla až tak trapná. Kluk se usmál taky, což udělalo situaci ještě o trochu méně trapnou. 

„Není to, co hledáš tohle?" zeptal se a podal mi velkou starou knihu. Paritiool und Giarnels. Bylo to ono...

„A-a-ale jak si to věděl?" zeptala jsem se kluka překvapeně. Usmál se a podal mi ruku.

„Jmenuji se Malcus. A ty musíš být Aliss že?" řekl. Byla jsem překvapená a vyděšená. „Jak věděl co hledám za knihu a jak se jmenuji?" přemýšlela jsem a u toho jsem přihlouple stála na místě a nechápavě zírala na Malcuse. Ten se usmíval a s nataženou rukou čekal až mu podám tu moji, aby mi potřásl rukou. Rychle jsem mu podala ruku, potřásla jsem mu s tou jeho a rychle ucukla. Malcus se zase jen usmál a to mě štvalo, nevěděla jsem, co je zač a co po mně chce. Bylo mi trapně tu jen stát a zírat na něj, tak jsem rychle ticho přerušila.

„Kdo sakra jsi a co po mně chceš?" odsekla jsem. Malcus trochu vykulil oči, nejspíš nečekal že zrovna já promluvím první a ještě takhle drze.

„Musíš jít se mnou, vše ti vysvětlím" zašeptal a pokusil se mně chytnout za ruku, naštěstí jsem včas ucukla.

„Neznám tě, jak ti můžu věřit?" zašeptala jsem. Ani nevím proč jsem šeptala ale Malcus šeptal taky, tak proč bych nemohla taky.

„Jsem čtyřka a musím tě dovést k ostatním." zašeptal a ohlížel se, aby se ujistil, jestli náš rozhovor někdo neposlouchá.

„Cože?" vylekala jsem se. „Ty jsi jeden z výjimečných?"

„Ano, a jsem tu kvůli tobě. Musím tě dovést k ostatním." zašeptal, a v jeho hlase jsem slyšela že je trochu naštvaný. Vlastně kdybych byla on, byla bych na sebe naštvaná taky. Nejspíš se stalo něco nebezpečného a já mu musím pomoct, ale chovám se jak hlupák.

„Dobře, jdu s tebou, ale všechno mi vysvětlíš, jasný?" řekla jsem bezhlavě, ale nejspíš jsem ho potěšila. Ještě jednou se rozhlédl kolem, pak se rozešel a naznačil mi že mám jít za ním.