Temná strana mysli

Kapitola sedmnáctá

Angelina zavřela dveře a zkontrolovala jestli jsme tu všichni. Stáli jsme ve velké rozpadlé místnosti která sloužila jako nenápadný vstup do naší skrýše. Všichni jsme tam stáli v dlouhých pláštích a nervózně přešlapovali na místě. Byl večer a bylo celkem chladno, slunce už zapadlo a na nebi se udělal prostor pro měsíc. Měsíc byl ve fázi úplňku a navíc tento úplněk se nazývá krvavým, ještě jsem měsíc nespatřila takže nevím, jestli je doopravdy zbarvený do červena nebo jestli se mu tak jen říká. Angelina otočila velkým klíčem a ustaraně se na nás podívala, i ona byla ve stresu přestože je první výjimečná a je z nás všech nejzkušenější. Mavky oči se zdály dvakrát větší než byly normálně a Eliry tiky byly mnohem silnější než jindy. Mně zase svírá srdce ten zvláštní pocit když jsem ve stresu, a bodalo mě v něm ještě víc, když jsem si uvědomila že právě teď nejspíš už visí moje fotografie po celém městě, pátrá po mně policie a jsem ve zprávách. Návrat domů bude těžší než samotný rituál. Pokud ho přežiji.

Vystoupali jsme strmý kopec a vstoupili jsme do tmavého lesa. Snažila jsem se nemyslet na to, co všechno tu žije a co všechno na nás může zaútočit. Angelina udělala ladné gesto rukama a kolem nás se udělal kruh z děsivých stvoření. Vypadali jako duchové, byli šedí a měli protáhlé oči a ústa, jako by je za ně někdo tahal. Byly to Angeliny noční můry a měly za úkol nás ochránit před monstry z lesa, ale spíš než monstra děsily mě a bylo mi vážně nepříjemné jít hned vedle jedné z nich. Šli jsme jinou cestou, než jsem šla naposledy s Malcusem a Mavkou. Nevěděla jsem kam jdeme, jestli máme vůbec nějaký určitý cíl a určité místo kde rituál provedeme ale už se nebudu ptát, už ostatní nebudu zatěžovat svými otázkami. 

„Rituál provedeme na Měsíčním palouku" zašeptal Malcus. Abych ho lépe slyšela naklonil se k mému uchu. Možná bych ho měla praštit, slíbil mi že už mi myšlenky číst nebude ale teď se jeho schopnost hodila. 

„Díky" zašeptala jsem nazpátek a pokračovala v naší cestě. Neustále jsem se rozhlížela kolem sebe, každou chvílí čekám že na nás něco z tmavého lesa vyskočí. Noční můry mě pořád sledovaly jejich prázdnýma očima, takže jsem nevěděla jestli mám kontrolovat tmavý les a nebo je.

 Nevím jestli se mi to zdá nebo ne ale opět slyším ten děsivý zvuk stvoření která na nás zaútočila  při naší minulé cestě s Malcusem. Začalo mi z toho otravného zvuku pískat v uších a bolet hlava, měla jsem pocit jakoby se všechno kolem mě začalo rozmazávat a ze světa se naráz staly jen šmouhy. Matně jsem viděla jak se všichni padli k zemi, svět se stal opět normálně viditelným až po tom, co mě někdo zatáhl za ruku a přitlačil k zemi jeho vlastním tělem. Koutkem oka jsem zahlédla jak nad námi Mavka udělala mlhu pomocí jejích schopností. Tlačila jsem se k zemi a snažila se potlačit strašný zvuk kolem nás, tělo mi svírali úzkosti a myslela jsem že mi praskne hlava. Vedle mě ležel Malcus díval se mi do očí a vypadal dost vystrašeně. Všichni jsme se na sebe mačkali a doufali že ty ohavnosti na nebi brzy zmizí. 

Skřeky mrtvých víl utichly a já konečně otevřela oči. Všichni se pomalu začali zvedat a čistit si špinavé oblečení od hlíny z cesty. Než jsem se stačila plně rozkoukat a vzpamatovat se z toho, co se stalo, před mým obličejem byla natáhnutá pomocná ruka. Uchopila jsem silnou mužskou ruku s žílami a odřeninami a vyhoupla jsem se na nohy. Všichni se ujistili jestli jsem s Malcusem v pořádku, oba jsme jen kývli na souhlas. Rychle jsem si rukou otřela kolena od hlíny a udělala pár rychlých krůčků abych dohnala ostatní. Koukala jsem se do země, potom jsem přesunula zrak na Malcuse. Šel vedle mě a jakmile si všiml že ho pozoruji navázal se mnou oční kontakt, nic neříkal, jen se usmál. Pak už bylo naše zírání na sebe tak trochu trapné tak jsme se zas oba zakoukali do země nebo se rozhlíželi po lese. Pak se naše ruce srazily. Myslela jsem si že to bylo omylem a tak jsem rukou trochu cukla, jenže potom se Malcusovi konečky prstů dotkly mých. Pak se naše prsty navzájem propletly. Opět jsme nic neříkali, ani jsme se na sebe nepodívali, jen jsme šli dál a dál hleděli do lesa. Cítila jsem jeho tep, ruce se nám obou trochu potily ale oba nás přítomnost toho druhého uklidňovala. Cítila jsem jak mi tluče srdce, jak mě něco svědí v břiše, jako by mi kolem orgánů létali motýli a šimrali mě jejich tenkými křídly. Tenhle moment se nezdál reálný. Je tohle vůbec realita? Není to jen můj sen? Kdyby tohle všechno byl jen sen, doufám že se už nikdy neprobudím. 

Pokračovali jsme v naší cestě. Pomalu se stmívalo, slabě vál vítr a listy v korunách stromů nad našimi hlavami šustili. Vítr nám nadzvedal pláště a ovíval vlasy. Za stromy jsem sem tam zahlédla svit úplňku, měsíc byl zbarvený do oranžova, takže název "krvavý" není jen ledajaký výmysl. Malcus stále svíral mou ruku, ani jeden z nás nehodlal toho druhého pustit. Odbočili jsme z cesty na ještě menší pěšinu vedoucí lesem. Šlapali jsme po měkkém mechu a stromy kolem nás tvořily stín tak, že se les zdál ještě tajemnějším, než když jsme byli na velké cestě. Někdy kolem nás prolétly světlušky, zdály se jen jako malá žlutá světélka. Cesta byla tak malá, že jsem se na Malcuse přitiskla i ramenem. Nevadilo mu to, ani mně ne. Oba jsme se neustále usmívali, jakoby jsme právě nešli naproti smrti. Ani jsem si toho nevšimla ale začali jsme stoupat do kopce. Dýchalo se mi docela těžce, nikdy jsem zdolávání kopců či hor neměla v oblibě. Malcus šel tak o krok napřed takže jsem cítila jak mě opět táhne, jako když jsme utíkali před vílami. Vrchol kopce se přibližoval, zahlédla jsem jak se na něm něco tyčí do výšky. Když jsem byla blíž zvláštnímu objektu, zjistila jsem že to jsou pilíře, které stojí do kruhu. Není tam střecha, nic. Jen čtyři antické pilíře.