nesnáším tě

23

Claude je v nemocnice? Co mu je? Bojuje o život? Jak je to možné? CO SE TO DO PRDELE UŽ DĚJE S MÝM ŽIVOTEM? Otočím se na Christine a hledá v jejích očí aspoň trochu pochopení, aby mi mohla vysvětlit, co se tu sakra děje, ale vypadá stejně zmateně jako já.

"Jak jako, že je Claude v nemocnici?" přesunu svůj zrak zpátky k Luisovi a snažím se příliš nepropadat panice. 

"Měli jsme bouračku. On to schytal nejvíc. Tak už běž! Jeli jsme za tebou, protože on tě nepodvedl a strašně tě miluje. Potřebuje tě ke svému životu a posledních 14 dní byl jen naprostá troska stejně jako ty, neber si to osobně. Celou dobu jsem chtěl, aby se k tobě vrátil, tak jsem mu chodil říkat nějaké informace, naprostej jeho osobní tajný agent," uchechtne se nad tím a hned pokračuje. "To já mu řekl, že budete v tom campu o víkendu. Celou dobu jsem byl přesvědčený, že tě miluje, ale před těma dvěma týdny mě zmátlo, jak ti ublížil, tak jsem si to nechal projít hlavou a dnes jsem si za ním udělal výlet. Všechno mi vysvětlil. On s tou holkou opravdu nic neměl. Ona k němu vtrhla a chtěla se s ním vyspat, a tak ho pak aspoň políbila. Ale on v tom byl opravdu nevině. Když jsem u něj dneska byl a všechno si vyslechl, rozhodl jsem se, že ho k tobě musím dostat z každou cenu, na což on slyšel, takže vzal auto a rozjel se i se mnou okamžitě k nám. Jenže jak byl rozrušený, nedával pozor na cestu a zleva do nás napralo auto. Nevím, co s ní je, jen že musel na operaci a že je na tom fakt špatně. Tak si pohni  běž za ním. HNED!" Celé mi to vysvětlil a mě v tu chvíli začnou téct slzy proudem po tvářích. On mě stále miluje? A já si to ani nenechala vysvětlit. Bože, jsem pitomá.

"Ale co ty? Nemůžu tě tady jen tak nechat, jsi můj mladší bratr a-"

"Já tu s ním zůstanu. Tak už běž," skočí mi do řeči Christine, která je z toho stejně vedle jako já. Tento zvrat situace zřejmě neočekávala. Vděčně se na ni usměju a vyběhnu směr náš dům, kde stojí mé milované autíčko...

"Dobrý den, prosím, kde teď najdu Claudea Moreaua?" Vysypu na recepční, když vběhnu konečně do nemocnice. Ačkoli sotva před patnácti minutami jsem byla ještě s Luisem, zdálo se mi to jako kdyby uběhlo půl dne. Potřebuju vědět, jak na tom je. 

"A vy jste?" povytáhne na mě ta stará babizna obočí s takovou pohrdavostí, že jsem měla chuť protočit oči. Nakonec se tomu chtíči ubráním a ani to nijak nekomentuju. 

"Jsem jeho... přítelkyně. Před chvílí ho sem dovezli. Měl autonehodu. Jel s ním v autě i můj bratr. Řeknete mi prosím, kde je?" Nad svým označením jsem se musela na chvíli pozastavit. Jistě, nejsem jeho přítelkyně, ale miluju ho a potřebuju se k němu dostat, takže tento rozpor mezi námi musí být na chvíli zapomenut.

"Omlouvám se, ale jelikož nejste příslušník rodiny, nemůžu vám nic prozradit-" bylo na ní vidět, jak by se vší škodolibostí nejradši pokračovala, ale naštěstí ji přerušil mně známý hlas, který stál přímo za mnou.

"Ale mně to říct musíte, jsem jeho matka. Tak kde je můj syn? A této mladé dívce to můžete říct také. Má stejné právo na to to vědět stejně jako já," usměje se na mě smutně Claudeova matka, načež jí stejný úsměv plný smutku oplatím. 

"Váš syn je teď na operaci. Dle záznamu má zlomená tři žebra a právě teď ho operují kvůli krvácení do břicha..." Ještě něco dál říkala, ale to už jsem se poroučela k zemi. Od té chvíle byla jen tma. 

Je tma, proč je všude taková tma? A proč se mi tak těžko otevírají oči? No tak, Izí, snaž se, musíš jít za Claudem, potřebuje tě, tak ty oči konečně otevři!

"Co se jí vlastně stalo?" zeptal se mně známý hlas. Claudeova mamka. Hele ženská, to jsme dvě, co to chtějí vědět. 

"Zkolabovala ze všech nervů. V těhotenství je to poměrně běžná věc," COŽE? V těhotenství? Já jsem těhotná? To je blbost. Nemůžu být těhotná. I když... NE! My s Claudem v tom campu nepoužili kondom, a to že to byla dost krušná noc. Takže Claude je otec mého dítěte? A jak je vůbec na tom on? Žije stále? Konečně se mi po těchto myšlenkách povede ztěžka otevřít oči. Všechno je strašně bílé a zářivé světlo mi bije do očí tak očí tak moc, že je zase musí na chvíli zavřít. Když vím, že mi nebude vadit, znovu otevřu oči a rozhlednu se víc po místnosti, v které vlastně ležím. Kdy jsem se dostala na nemocniční pokoj? "Ale dobré ráno, slečno Agrestová. Jsem rád, že jste se konečně vzbudila."

"Já jsem těhotná?" zeptám se na to první, co mi přijde na jazyk. Já se prostě musím ujistit, že jsem slyšela dobře. 

"Vy jste o tom nevěděla? Jste právě ve třetím týdnu těhotenství," odpoví mi s úsměvem, čímž ě ujistí v mé domněnce, že to dítě čekám s Claudem. Tak já budu maminka. Jak to asi vezmou rodiče? Moment, vždyť to děťátko moje bude mít skoro stejně starou tetičku jako bude ono samo. To je hrozné. 

"A jak je Claudovi? Jak zvládl operaci? Je v pořádku? Potřebuju ho vidět," sypu ze sebe další otázky, které mě zajímají. Potřebju vědět, že je v pořádku. Musím ho vidět. 

"Slečno, pan Moreau teď leží na jiném pokoji. Už se probral z umělého spánku a ptal se po vás. Poté poslal svou matku, aby se na Vás šla podívat. Spala jste skoro dvanáct hodin. Informovali jsme i Vaše rodiče. Byl tu váš otec, protože matka zůstala doma s Vaším bratrem. Informovali jsme ho o Vašem zdravotním stavu, ovšem o tom, že jste těhotná, jsme mu neřekli. Nevěděli jsme, jestli chcete, aby to věděl. Pokud chcete vidět pana Moreaua, můžete jít, ale vždy se v prostoru mezi vašimi pokoji pohybujte s nějakým doprovodem, kdyby se Vám zamotala hlava, nebo něco. To je prozatím vše, zatím na shledanou," rozloučil se s námi. Já jen kývla a už se chystala vstát.

"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila se na mě Anne a já jen kývnu, aby věděla, že může pokračovat. "Čí je to dítě? Budu babička?"

"Obávám se, že ano. Ale nevybralo si zrovna nejlepší čas, má milované děťátko. Ještě nemám maturitu a chtěla jsem ještě studovat. Ale co vím jistě, že i kdyby ho Claude nechtěl, nechám si ho. Je to živý tvor, který se tvoří v mém těle. Už teď ho miluji. Nemohla bych jít na potrat. nezvládla bych to ani z donucení," řeknu popravdě a ona  jen souhlasně přikyvuje.

"Je to úžasná zpráva. Tak pojď, ať vás dvě hrdličky nedržíme tak dlouho od sebe. Mimochodem, ty jsi věděla, že můj povedený synáček udělal z našeho domu skládku? Takový bordel tam nebývá ani když pořádá nějakou pařbu," uchechtne se tomu a já musím taky.

"Ne, neměli jsme teď nejlepší období posledních čtrnáct dní. Kvůli menšímu nedorozumění. Ale už je to v pořádku," usměju se vyjdu konečně za láskou svého života.