nesnáším tě

5

Sedla jsem si na gauč a v tu chvíli jsem měla déjà vu. Ačkoliv jsem si z toho večera nepamatovala ani ň, vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem přišla k němu do bytu minule. 

"Kde jsi nechala sádru?" Zeptal se mě, než zaplul k sobě do ložnice.
"Dneska jsem byla si ji nechat oddělat. Dost divný pocit po tak dlouhé době být zase bez sádry." Podívala jsem se na svou nohu a usmála se. Sice mě stále bolela, ale byla jsem ráda, že se s ní konečně nemusím otravovat.
"To je dobře, bez sádry ti to sluší mnohem víc," zalichotil mi. Do tváří se mi nahrnula krev, aniž bych se jí prosila, ať to udělá.
"Dík," pípla jsem jen a zadívala se do země. Konečně zapadl do ložnice a já mohla zapřemýšlet, jestli dělám dobře nebo ne. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedokázala jsem se nějak přemluvit, že je to špatný. Že je to jen kvůli Claudovi, abych na něj zapomněla. Ale i přes to jsem nehodlala odejít. Prohlížela jsem si jeho byt a zjistila, že se jeho byt během toho týdne vůbec nezměnil.
"Smím se tě na něco zeptat?" Otázal se hned, jak vyšel ven z ložnice. Otočila jsem se jeho směrem a prohlédla si ho. Měl černé skinny jeany a bílé upnuté tričko. Strašně moc mu to slušelo.
"Smíš," kývla jsem na souhlas a čekala, co z něj vypadne.
"Jak jsi na tom s tím... Christiane? Nepamatuju si, jak se jmenoval." Musela jsem se začít smát. Prej Christiane, jo? Věděla jsem, koho myslí, musela bych být úplně blbá, aby mi nedošlo, o kom mluví.
"Pořád stejný, neřekl mi k tomu ani slovo. Sice mi několikrát volal, ale celý týden jsem jen proležela v posteli. Fakt jsem s ním nechtěla mluvit." Znovu jsem přesunula pohled na zem a snažila se nevnímat jeho přítomnost. Chtěla jsem s ním mluvit, ale při tom jsem se bála toho, co bych se od něj dozvěděla.
"Nemysli na něj, máš mě," přešel ke mně a stiskl mi ruku. Ano, mám tu člověka, který  mě má očividně rád a já si dělám stále starosti s Claudem. Sice jsem se sama sobě nedivila, ale nebylo to fér. Proč jsem ho sakra nepotkala před Claudem? I když asi, kdybych ho potkala před Claudem, byla bych zamilovaná do Clauda. Do prdele, proč se lidé vždycky zamilují do těch nesprávných?

Claude

Konečně ji Christine přivezla. Měl jsem štěstí, že doktory se dá uplácet, díky čemuž jsem se dozvěděl, že dneska jí konečně sundávají sádru, takže musela konečně vyjít z domu. Už tři dny jsem se k ní snažil dostat, ale odmítala mě vidět. Ne, že bych jí to měl za zlý. Celý jsem to posral. Měl jsem se s Nathalie rozejít ještě dřív, než se to Izí mohla dozvědět, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Jsem naprostej pitomec. Už jsem to stihl, ale nevím, jak moc velké škody jsem napáchal. Nikdy mě nenapadlo, že to takhle může dopadnout. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se do ní mohl doopravdy zamilovat. Ale postupem času, jak tady byl i ten pitomec Bernard, jsem si uvědomil, že se hluboce mýlím. Ona je úžasná. Nedivím se, že si Bernard vybral zrovna ji. Musím ji získat zpátky za každou cenu.

Konečně přijela. Už jsem myslel, že z toho čekání usnu. Kupodivu vysedla jen Izí a hned se vydala domů. Počkal jsem, až Christine odjede a chystal se jít zazvonit, ale Izí vyšla z domu. Sledoval jsem, kam jde a vydal se za ní. V této části Paříže jsem nikdy nebyl a ani si nevzpomínám, že by o ní někdy mluvila Izí. Dál jsem ji sledoval tak, aby si mě nevšimla, že ji sleduju. Bez sádry vypadala  líp než kdy dřív, ale vypadalo to, že ji každý krok bolí. Pomalu jsem přeběhl za další strom a sledoval, jak vchází do jednoho z paneláků. Co tam asi tak může chtít? Že by šla za nějakou kamarádkou? 

Když už nějakou dobu nevycházela, sedl jsem si, aby si mé nohy aspoň trochu odpočinuly. Po chvilce jsem zmerčil, jak Izí vychází z domu. A nebyla sama... Hned za ní šel celkem pohledný mladý muž, který se ani nesnažil nějak zamaskovat svůj pohled na její pozadí. Obmotal jí ruku okolo pasu a přitáhl si ji k sobě blíž. V tu chvíli to ve mně začalo vřít. KDO JE, ABY SI DOVOLOVAL SAHAT NA MOU HOLKU?! Okamžitě jsem vyběhl z mého úkrytu a postavil se před ně. Izí vypadala dost překvapeně, stejně tak i ten kluk vedle ní. Využil jsem chvíle překvapení a praštil jsem ho jednou rychlou, přesnou a dost tvrdou ránou do nosu. Okamžitě se skácel na zem. Izí vystrašeně vyjekla a i přes viditelnou bolest si k němu klekla. Zhluboka jsem dýchal nosem a zaťal ruce v pěst. 

"Ani se jí nedotkneš, je totiž moje, rozumíš?" Prskl jsem na něj. Izí po mně hodila pohled, který jsem od ní ještě nikdy nezažil. Bylo to spojení vzteku, smutku, ale hlavně opovržení, znechucení a nenávisti. Hlavně nenávisti. Její pohled mě trochu vystrašil, ale nedal jsem to na sobě zdát. Musím si udržet aspoň nějakou tvář. 

"Tak tvoje, jo? Tak TVOJE, jo?!" Rozkřikla se na mě s naprostou nechutí v hlase, při čemž se postavila, aby mi aspoň trochu viděla do očí. "Zrovna ty nemáš žádné právo si mě nějak přivlastňovat. Byla jsem jen tvoje bokovka, takže na to fakt právo nemáš." Křičela dál. "Právo si mě přivlastňovat jsi ztratil a nikdy ho už nezískáš."

"Nikdy?" Ujišťoval jsem se zaraženě. Tak tohle jsem opravdu nečekal. To, že na mě bude naštvaná, jsem očekával, ale až tak, to jsem vážně nečekal.

"Ano, už NIKDY! A jestli si myslíš něco jiného, tak se dívej," pobídla mě s úšklebkem, klekla vedle toho hajzla a dlouze ho políbila. Sledoval jsem ji s otevřenou pusou dokořán. Jako by mi nebylo už tak dost mizerně, když se od něj odtrhla, ještě dodala. "Věř mi, že nechceš vědět, co jsem s ním prováděla před týdnem v noci. To byyyyyyyyyla jízda," pro efekt ještě udělala očima oblouk. Dostala mě na lopatky, úplně. Věděl jsem, že dobýjení jí nebude snadné, ale toto jsem vážně nečekal. Ona se s ním vyspala sotva dva dny po tom, co zjistila pravdu? Po tom, co jsem se s ní rozešel? Teda, nevím, jestli jsem se s ní rozešel, spíš ona se rozešla se mnou, ale to teď není důležité. Zaraženě jsem na ni civěl a stále přepočítával, kdy se s ním mohla vyspat. Pokud mě mé matematické schopnosti právě nezrazují a vyspala se s ním přesně před týdnem, bylo by to v den, kdy jsme se rozešli. TO NEMŮŽE MYSLET VÁŽNĚ!

"Ne-nemyslíš to vážně, to-to cos právě řekla, že ne?" Vykoktal jsem ze sebe. Jen se opovržlivě ušklíbla a přikývla.

"Myslím to smrtelně vážně. Klidně se ho zeptej," pomohla mu vstát a chystala se odejít. "Pojď, musím se ti na ten nos podívat, lásko,"  s těmito slovy zalezla zpátky do paneláku a nechala mě stát na ulici jako přimrazeného.