nesnáším tě

19

"Ne, ne! Prosím ne," křičím a mrskám sebou ze spánku.

"Izí, Izí, klid. Vzbuď se." V tu chvíli bleskurychle otevřu oči a vymrštím se do sedu. Po tvářích mi tečou potoky slzy, přes které prakticky ani nevidím. Naprosto vyčerpaně se jí zahledím do očí, v nichž hledám bezpečnou oporu. "Neboj, byl to jen moc zlý sen," uklidňovala mě Christine. S obrovským pláčem jsem jí položila hlavu zpět do klína a ani se nesnažila proud svých slz nějak krotit. Muselo to ven. Ale najednou se mi udělalo špatně od žaludku. Prudce jsem se postavila, až se mi trochu zatočila hlava, ale toho jsem si nijak nevšímala a běžela navštívit naši záchodovou mísu. Celkem by mě zajímalo, co chce mé tělo vyhodit ven, když poslední týden jsem prakticky nejedla, ale nebrala jsem na to ohledy. Christine hned vystartovala za mnou, asi kdyby se mi něco mělo stát. Doběhnu to včas a vyzvracím vše, co se mému žaludku zdálo, že to do něj nepatří. Christine mi při tom držela vlasy. Konečně se mé tělo rozhodne, že je vše venku. Přejdu k umyvadlu a pořádně si vypláchnu pusu. 

"To ten sen byl tak hrozný?" diví se Christine, když se konečně přesuneme zpátky do mého pokoje. 

"Celkem i jo," přiznám, při čemž si naprosto zničeně lehnu na postel. Před očima se mi stále dokola zobrazuje obraz, kdy mi Claude umírá před očima. Myslím, že mi tím chce hlava naznačit, že pro mě Claude umřel a pokud se neposunu dál, zničí mě to. Jasně, to by dávalo smysl. 

"Co se ti zdálo?" Ne že by mě tou otázkou zaskočila, spíše naopak, ale nejsem si jistá, že jsem schopná jí to celé převykládat. Pohlédnu na dost nesouhlasným pohledem, při čemž i zakroutím hlavou. Samozřejmě mě pochopí a dál se nevyptává. "Jsi si jistá, že se ti neudělá lépe, když mi to řekneš? Nebudu tě do toho nutit, ale co ty víš, třeba by se ti ulevilo..."

"Dnes rozhodně ne. Ale teď bych něco snědla. Co že mi to maminka udělala ke snídani?"

Claude (23. 6.)

"Okamžitě vypadni z tohoto domu a už se sem nikdy nevracej!" vyhodím Nathalie ze dveří a vrátím se do obýváku. Už nikdy ji nechci vidět. Je to jen odporná kurva, která mě připravila o jedinou lásku mého života. Ale takhle já to nenechám. Musím jí říct, jak to bylo.

(Současnost)

Už je to týden. Týden, kdy jsem ji nezahládl ani z dálky. Týden, kdy jsem neslyšel ani její zašeptání. A týden, kdy mi o ní neřekl nic ani můj informátor. Vlastně od té doby, kdy se tady Izí záhadně objevila, se mi vyhýbá, nebere mi hovory, neodepisuje na SMSky, nečte si zprávy na messengeru. Je to divné, ale nemůžu se mu divit. Musí si myslet, že jsem jí ublížil. Ona to je vlastně i teoreticky pravda, jen jsem opravdu neplánoval jí ublížit. Ach jo. Kdyby se tady tak kurva Nathalie neobjevila, jsem už dávno znovu s Izí, ale takhle... takhle tady sedím už sedmým dnem na gauči jako hromádka neštěstí, čumím do zdi a utápím se v myšlenkách. Zítra přijedou domů rodiče. Určitě budou nadšení až zjistí, že je jejich dům vzhůru nohama, tak bych to tu asi měl uklidit, ale nejsem schopný se k tomu donutit. Vlastně nejsem schopný se donutit vůbec k ničemu. Jediné co, tak si občas skočím na záchod, napiju se nebo něco málo sním. Zkusil jsem tu bolest uvnitř mě nějak zničit hraním na počítači, ale vůbec se na to nedokážu soustředit. A tak se ve dne utápím v sebelítosti a myšlením nad Izí a v noci mě drtí noční můry s Izí. Jednou v ní dokonce i umřela. Tento pocit bych nikomu nepřál zažít, dokonce ani svému největšímu nepříteli. Všechno uvnitř vás se scvrkne, jako by vám vnitřnosti zmáčkla obrovská pěst. Nejste schopni pomalu ani dýchat. Můžete pouze přemýšlet, proč se toto děje zrovna vám. Sakra, už se opravdu musím vzchopit! Natáhnu se pro ovladač a zapnu televizi. Sice vím, že ji naprosto nebudu vnímat, ale na můj vkus je tu příliš velké ticho. Černá obrazovka se najednou změní a místo temnoty se ukáží dvě osoby. Ale kdyby jen to. Jsou ve vzájemném velice blízkém objetí, a kdyby jen to. Oni se líbají a vypadá to, jako by se to schylovalo k něčemu mnohem horšímu. Do prdele, to si země děláte srandu? To mi vážně musí všechno pořád připomínat Izí a jak bídně na tom jsem? Sakra! Rychle to překliknu na jiný kanál, ale tam si nijak nepomůžu. Zrovna tam jede pořad svatba na první pohled. To není možný. Oni ten program snad sestavili tak, aby mi udělali ještě hůř, nebo já nevím. Přepnu to na očko, aspoň písničky by mohly být trochu normální. No, opět jsem se spletl. Zrovna tam jede písnička od Slzy 4 ráno. Kurva, to fakt už není možný. Nevěřím, že by toto byla pouhá shoda náhod. Tady si ze mě někdo dělá šprťouchlata a myslím, že vím kdo. Nathalie má velice vlivné rodiče. Mám dokonce pocit, že vlastní pár televizních kanálů. Díky mým vlivným rodičům si na mě přímo nic nedovolí, ale skrz televizi očividně jo. Nejradši bych ji po tomto zjištění zaškrtil, ale moc se jí nedivím. Spát se mnou je požitek, minimálně si žádná nestěžovala, ačkoli jsem jich neojel zas tak moc. Kdybych ojel půlku školy, vrhalo by to na rodiče špatné světlo, tak jsem se musel držet stranou. Navíc takový premiant a bad boy? To by nešlo. Ale zpátky k tomu důležitějšímu. Vypnu televizi a pustím přes bluetooth do repráků rock. Snad mi aspoň to pomůže přijít na trochu jiné myšlenky. Když v tom se najednou rozdrnčí domovní zvonek. Rodiče to být nemůžou, zaprvé by nezvonili, nýbrž by si odemkli a zadruhé se dnes ještě vrátit nemají. Nikdo z mých kamarádů to být taky nemůže. Kdykoli sem někdo z nich během celého týdne vykopnul se slovy, že nemám náladu. Nijak jsem jim nelhal. Teda až do chvíle kdy se mě ptali, co se děje. Nemohl jsem jim říct pravdu. Nemohl jsem říct: "Hele, kámo. Bohužel nemám náladu, protože jsem v aktuální chvíli pěkně v prdeli kvůli mé spolužačce Isabelle Agrestové, do které jsem se tak šíleně zamiloval, že se to ani slovy popsat nedá." To by mi asi úplně nevzali, tak jsem se jen vymluvil na nevolnost a dál to neřešil. Takže kamarádi jsou z mého "seznamu" lidí, kteří mě teď můžou otravovat, taky vyškrtnuti. Už mě nikdo nenapadá, tak otevřu dveře a za nimi stojí...