nesnáším tě

16

Otočím se a nahlédnu do obýváku. Ovšem hned začnu litovat, že jsem sem vůbec jezdila. Ovšem i hned začnu litovat, že jsem sem vůbec jezdila. Vevnitř vidím Clauda na gauči, jak sem čekávala. Ale co jsem opravdu nečekala, tak to, že se po něm bude plazit holka, kterou se mnou podváděl. Proč? Proč mi zase ubližuje? Už se ani nesnažím se skrývat, napřímím se a sleduju je. Asi po třech sekundách, které se mi zdály jako celé hodiny, si mě Claude všimne a shodí ze se tu krávu. Vidím, jak běží směr dveře do chodby, což donutí se rozběhnout i mě, ale směrem mé auto. Vím, že je mnohem rychlejší než já, takže mě rychle doběhne, ale to je jedno. Běžím dál, co mi nohy stačí. Hlavě nařizuju, že se nesmím otočit a nohám zase, ať jsou opatrný a snaží se nezavinit nějaký pád. To by mě už stoprocentně dohnal, o což teď doopravdy nestojím. Slyším, jak volá mé jméno, ale odmítala jsem na to reagovat.

"Izí, Izí! STŮJ!" křičí dál, ale mé reakce se nedočká. Už ne. Toto psychicky nezvládám. Vždycky, když mu uvěřím, mi ublíží. Proč se nikdy nepoučím? Běžím dál až ke svému autu. On mě stále nedohnal? Divné, ale nijak zvlášť se tím zaobírat nebudu. Naskočím do auta a bleskurychle nastartuju motor. V tu chvíli před mé auto vběhne Claude. Vypadá jako smyslů zbavený. Z očí mu šlehá smutek, lítost a vztek. Nejlíp všechno dohromady. Moment, proč vztek? To já bych měla být naštvaná, ne on. Stojí před mým autem a vypadá, že mi jen tak z cesty neuhne. Idiot. To mě fakt musí utrápit k smrti? Očividněěěěěěěěěě... JO! Ještě že existuje něco jako zpátečka. Pohotově ji zařadím a bez jediné chybičky otáčím auto o 180°. Claude to sleduje s vykulenýma očima, protože pravděpodobně zapomněl, že umím řídit. Taky pitomec, toto. Nekoukej se do zpětného zrcátka! nařídí mi mé podvědomí, ale, jak už mám ve zvyku, ho neposlechnu. Klečí na silnici s obličejem složeným v  dlaních. Nejradši bych to otočila znovu o 180°. No moment, to já jsem ta, co by měla být zničená, ne on, tak co se tam tak předvádí? V tu chvíli přese mě přejede vlna vzteku. Opět se tváří, jako by on byl oběť, ale to se chlapeček přepočítal, protože na mě něco takového nefunguje. Rozhodně ne v tuto chvíli, proto není žádný důvod ho litovat. Ani ne před hodinou mě přesvědčuje, ať se k němu vrátím, jak mě hrozně miluje a teď se nechá oblízat tou... tou... radši se nebudu vyjadřovat. To fakt ne-e. Na toto ani můj geniální mozek nestačí. Proč? Proč to dělá? To ho to pořád baví? Musím na něj jednou pro vždy zapomenout. Jo, řekla jsem to sice už alespoň stokrát, ale tentokrát to dodržím. Kdyby mi ublížil ještě jednou, vážně bych to už nepřežila. Už ho nesmím nikdy vidět. NIKDY! Byla by to příliš velká muka. Kolikátého že dneska je? 23. června? Asi... Fajn, tak to se teď hodím "marod". A do září se to snad uklidní. Bude muset. Neumím si představit, že bych přestupovala na jinou školu v maturitním ročníku. Jak ale vysvětlím mamce, že tento rok už nepůjdu do školy? Vždyť budu mít strašně moc zameškaných hodin. To nebude moc dobrý rok. Ani nového třídního jsem pořádně nepoznala. Vypadá sympaticky, matiku vysvětli umí, ale můj dojem nemusí být správný...

Asi po dvaceti minutách, kdy jsem si myslela, že jen tak brouzdám Paříží, jsem dojela do ulice, kde bydlí Christine. Taky inteligent, toto. Vždyť Christine je někde s Alainem. Projíždím jí dál, až dojedu  k Christininu domu. K mému překvapení, Alainovo auto stojí před jejím domem. Mám štěstí. Vzorně zaparkuju za jeho auto, vypnu motor a chvilku uvažuju. Moment, já nebrečím. Stále jsem se nerozbrečela, co je to se mnou. Vystoupím z auta a rozejdu se ke dveřím. Zazvoním a čekám. Naprosto netuším, po jak dlouhé době mi Christine otevírá. Jako by pro mě přestal existovat čas, ale ve chvíli, kdy mi otevírá dveře, se jí zhroutím do náruče. Zavřu oči a přestávám vše vnímat. Je ze mě prázdné tělo bez duše...

Už je to týden, co jsem vtrhla ke Christine domů. Za tu dobu jsem neuronila ani slzičku, ale taky jsem nepromluvila ani slovo. Ani s psychiatrem, ke kterému mě mamka vzala. Nejsem schopná promluvit. Celý týden ležím v posteli, čumím do stropu, a to je jediné, na co se zmůžu. Občas mě mé tělo donutí navštívit záchod, ale jelikož toho během dne sním a vypiju úplné minimum, mockrát to není. Moc nerozeznávám rozdíl mezi spánkem a bděním. Jediný rozdíl je, že ve snech vidím jeho. A to každou noc. Ve dne se mi úspěšně daří na něj nemyslet, to nemyslím vůbec na nic, ale snům bohužel neporučím. Proč už i má hlava mě potřebuje ničit? Co jsem komu udělala? Bohové mě vyloženě nemají rádi, nebo kdo řídí můj osud, protože toto už fakt normální není. Ze "zamyšlení" mě vyruší zaklepání na dveře. 

"Ahoj zlatíčko, máš tady snídani. Tvé oblíbené palačinky. Měla bys už něco sníst, už týden jsi prakticky nic nesnědla," slyším jako v dáli mamčin hlas. Položí tác se snídaní na noční stolek, posadí se vedle mě na postel a začne mě hladit po vlasech. Vždycky to dělala, když jsem byla malá, měla jsem strach nebo jsem byla smutná, ale obávám se, že teď to už nepomůže. S obrovskou námahou na ni otáčím hlavu a pokouším se o úsměv, ale vznikne z toho spíš skleslý úšklebek. Když  si pak mamku řádně prohlédnu, vidím, že na to, že je v 5. měsíci, je nějaká pohublá. Za to můžu já, vím to, ale nedokážu se chovat jinak, zatím ne, Nechci jí přidělávat starosti, ale nedokážu zatím jinak. Snad se mi časem povede normálně fungovat. "Přišla ti návštěva, pošlu ti ji se," oznamuje mi. Návštěva? Doufám, že to není Claude, to bych nepřežila. Nekecej, chceš ho tady, oboří se na mě mé povědomí. Dlouho se neozvalo, vlastně celý týden. Možná má pravdu, chci znát jeho vysvětlení. Na druhou stranu, je rozumné si ho poslechnout? Není. Nejrozumnější by bylo ho už nikdy nevidět. Nerozumím svým pocitům. 

Jen minimálně vnímám, jak se vedle mě mamka zvedne z postele, otevírá dveře, kterými následně vychází. Ta taky umí člověka napínat. Kdo to je? Prosím, ať to není Claude, ať to není Claude. Znovu se otevřou dveře a do pokoje vejde Christine. Okamžitě ucítím silné bodnutí zklamání, ale nedám to na sobě znát. Jasně že to není Claude, jak by taky mohl? Proč by sem jezdil, když má tu svoji... A já jsem prostě jen já...