nesnáším tě

4

Seděla jsem na zemi asi ještě pět minut a říkala si, jak jsem pitomá, že jsem něco takovýho udělala. Po chvilce se Thomas zvedl a pomalými táhlými kroky se vydal ke mně. Ani jsem se nesnažila ho zastavovat, nebylo mi zrovna hej. Nejdřív si navlékl aspoň boxerky, za což jsem mu byla vděčná, pak přešel ke mně a objal mě. 

"Myslím, že by ses neměla takhle deptat. Potřebovala jsi rozptýlení, protože tvůj kluk byl hajzl. To, že jsi k tomu použila mě, přežiju. Přenesu se přes to. Ale ty se teď budeš muset rozmyslet, co budeš dál dělat." Byl mi sympatický. Hodně sympatický. Ale prakticky jsem ho neznala. Včera mi asi něčím padnout do oka, ale znamená to, že mi padne do oka i teď, když nejsem nalitá? Položila jsem si hlavu na jeho ramenu a chvíli se nechala jen objímat tím cizím, okouzlujícím, sympatickým a dost pohledným klukem. Aniž bych si to uvědomila, po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Hned je začal polštářky na palcích oddělávat. Člověk by řekl, že se začnu po chvíli uklidňovat, ale ne. 

Brečela jsem mu na rameni ještě dalších půl hodiny. A pak už nic. Z oka mi vyplula poslední slza a tím, jako by zmizelo všechno trápení. Přímo přede mnou byl kluk, kterému jsem nějakým zvláštním způsobem očividně přirostla k srdci a já se mezi tím trápím kvůli tomu blbci. Ano, v srdci mi sice zbyla díra jako vrata, ale ta chtěla zaplnit, no ne? Pomalu jsem se od něj odtrhla, posbírala jsem si i zbytky oblečení a i to si na sebe navlékla. Potřebovala jsem hodně přemýšlet. Buď se budu dál trápit kvůli Claudovi a nebo dovolím Thomasovi, aby mi pomohl na něj zapomenout. Ale chtěla jsem na něj vůbec zapomenout? Nikdy mi nepřišlo, že to co s ním zažívám, by bylo z jeho strany jen hrané. Ale to mohlo být jen tím, že jsem do něj byla tak dlouho zamilovaná. Toto je zapeklitá situace a já nevím, co mám dělat. Asi začnu tím, že půjdu domů.

o týden později

Už je to týden, co jsem neviděla ani jednoho z kluků. Už je to týden, co jsem nevylezla z pokoje ani na krok. Mamka se ani neptala, kde jsem celou noc byla, nebo co se stalo, když viděla, v jakém jsem stavu. Každý den mi nosila pět jídel denně, ale já sotva něco pozřela. Někdy jsem si četla, někdy jen tak brouzdala po internetu, ale hlavně jsem jen seděla na posteli s jedou nohou pod bradou a přemýšlela. Občas přišla na návštěvu Christine, aby mi zvedla náladu, ale nijak moc to nepomohlo. Asi bych dneska ještě zůstala v pokoji, kdybych se už konečně nemohla zbavit té otravné sádry. Seděla jsem na lavičce před ordinací a čekala, kdy si mě konečně zavolá doktor.

"Slečno Agrestová, můžete jít dál," vyzvala mě sestra z ordinace. Vešla jsem dovnitř a sedla si na židli u pana doktora.

"Takže, slečno Agrestová. Teď vám uděláme poslední rentgen, abychom se ujistili, že je noha již v naprostém pořádku," informoval mě a já souhlasně přikývla. "Tak se sem posaďte, a hned to bude." Ukázal na židli v rohu, kam jsem se hned vydala. Pan doktor pomačkal pár tlačítek a hned se přístroj rozjel.  "No, vypadá to, že nohu již máte naprosto v pořádku, takže ji můžeme sundat." 

"Tak co? Jak se cítíš?" Vypálila na mě Christine hned, jak jsem vyšla z ordinace. Už jsem se zmínila, jak je to skvělá kamarádka?

"Jo, cítím se volně, jen ta noha mě... brní? Bolí? Něco mezi," vrátila jsme jí upřímný úsměv. Vydaly jsme se dlouhou chodbou k výtahům. 

"A jinak? Už bys mohla jít do školy, učitelé si o tebe dělají starost." 

"Mohla bych, co? Už je to doba, co jsem tam byla naposledy. Skoro měsíc." 

"Čeká na tebe hodně testů, těš se. Ale neboj, zápisy dodám."

"Ty jsi fakt best!" Sevřela jsem ji v medvědím objetí tak silném, až jsem slyšela, jak lapá po dechu.

"Tak jestli chceš, aby ti tato best osoba aspoň pár let ještě vydržela, přestaň ji dusit," zasípala z posledního dechu. Samozřejmě jsem ji pustila, díky čemuž jsme mohly pokračovat v cestě. Popravdě se divím, že jsem nespadla, protože chodit zase bez berlí, byl celkem nezvyk. Konečně jsem si mohla sednout aspoň na místo spolujezdce, protože na to, abych řídila, jsem si stále netroufala. "Tak kam se jede?"

"Domů," hlesla sem potichu. Je hrozný, že stačí jen pomyslet na jednu osobu a hned ztratíte dobrou náladu. Pitomej Claude. Naštěstí se už na nic neptala a hned mě tam zavezla.

"Kdy teda půjdeš do školy?" Zeptala se mě ještě než jsem odešla domů.

"Zkusím to zítra, ale nic neslibuju,"

"Dobře, vyzvednu tě ve čtvrt na osm," usmála se na mě ještě a odjela. Co teď budu dělat? Má celé odpoledne volné, ale knížky už jsou všechny přečtené. Mohla bych si začít opakovat zameškané učivo, co mi už Christine stačila naposílat, ale na to nemám zrovna náladu. Mohla bych přijmout tu procházku od Thomase, kterou mi před týdnem nabízel, jen nevím, jestli si vzpomenu na cestu k jeho bytu. Přiznejme si, můj orientační smysl fakt za nic nestojí.  Ale toto bych zvládnout mohla. Vyšla jsem zase ze dveří a začala se šourat směrem k jeho bytu. Dost mě začínala bolet již uzdravená noha, ale bolesti jsem nehodlala věnovat žádnou pozornost.

Stála jsem před dveřmi do jeho bytu a přemýšlela, jestli mám zaklepat nebo ne. Je to jen kamarád, říkala jsem si, ale spala jsem s ním, takže to je kamarád s výhodami? Než jsem si to stačila rozmyslet, zaklepala jsem s nově nabytou statečností. Nejdřív nikdo neotvíral, což jsem brala celkem jako dobré znamení, protože jsem si svým činem stále nebyla nijak moc jistá, ale nakonec otevřel. Jenže bohužel pro mě tam stál jen v boxerkách. Při pohledu na jeho odhalenou hruď se mi trochu zamotala hlava, ale snažila jsem své zaskočení nedat na sobě znát. S doplněním rozcuchaným účesem a výrazem, že právě vylezl z postele byl neodolatelný.

"Ahoj, co ty tu děláš?" Přerušil jako první ohlušující ticho, protože jsem se neměla ke slovu. 

"Já... chtěla jsem tě vidět," řekla jsem jen zaskočeně, aniž bych se ho dál pokoušela skrývat. 

"Ano? A proč pak?" Zeptal se se zívnutím. 

"Ty jsi říkal, že kdybych někdy chtěla ven, mám přijít, tak jsem tu..."

"Nečekal jsem, že to fakt uděláš,"  podrbal se na zátylku, což mi přidalo na stydlivosti.

"Aha... Tak já zase půjdu," chystala jsem se otočit, ale to mi znemožnil chycením za ruku.

"Ne, nikam nechoď, jsem rád, že jsi přišla. Pokud ti to nebude vadit, obléknu se, tak pojď zatím dál." Otevřel dveře víc dokořán, čímž mi povolil vejít. Stále jsem si nebyla jistá, čeho chci tímto dosáhnout, ale přes to jsem dovnitř vešla.