nesnáším tě

9

Konečně pátek! Nehorázně se těším na víkend. Ve škole jsem samozřejmě několikrát potkala Clauda, který se se mnou snažil minimálně stokrát navázat oční kontakt, když už jsem s ním odmítala mluvit, ale ani toto mu nevyšlo. Nechtěla jsem s ním mít nic společného. Několikrát, když se nedíval, jsem se na něj zadívala a přemýšlela, co se na něm změnilo, ale jakmile jsem si uvědomila, co dělám, pohled jsem odtrhla. Nechtěla jsem, aby si mě v těchto slabých chvilkách všiml. Ještě by si dělal plané naděje, že se k němu vrátím, protože nevrátím. Odmítám být jím znovu ublížená. Za to mi nestojí, ačkoli ho stále nehorázně miluju. Nesmím to na sobě dát znát.
"Já se taaaak těším. Celej víkend se jen budeme opalovat u bazény, řádit v něm, hrát karetní hry a já nevím,co ještě. Taky se těšíš?" Vyrušila mě z mého přemýšlení Christine. Nepatrně jsem přikývla a nasedla si na místo spolujezdce. Tak strašně moc se těším na to, jak budu moct znovu řídit.
"Jasně, konečně odpočinek..." Usmála jsem se a zahleděla se ven z okna. Ačkoli jsem cestu znala zpaměti, taktéž každý strom, dům, květinu, ale stále mě nepřestalo bavit sledovat ubíhající krajinu kolem mě. Jo, nemohla jsem se dočkat, konečně už bude aspoň na chvíli klid. Díky bohu za to. Teď už si jen nabalit bikiny, šortky, croptopy, tílka a nějaké mini šaty a můžeme jet. Přiznejme si, to že se se mnou rozešel můj kluk, neznamená, že neexistují i jiní kluci, ne?

Konečně jsem doma. Christine ještě jela k sobě, kde nechá auto, protože všichni pojedeme Alainovým autem. Přišlo mi to jako dobrý nápad, protože je kravina, aby naše čtveřice jela více auty. Projeli bychom dvakrát víc benzínu.
"Tak, co všechno teda musím udělat? Nabalit si, napsat mamce vzkaz, zavolat Claudovi..." Co to melu? Proč bych mu volala? Musím na něj zapomenout jednou pro vždy. Snad mi k tomu pomůže tento víkend...

"Tak co? Máš všechno?" Dobíral si mě Thomas, když viděl můj lodní kufr. Jasně, na tři dny je to trochu moc veliký, ale mám tam všechno, co bych mohla potřebovat. 

"Jasně, mám sbaleno věci na tři dny a nic na víc," zakřenila jsem se na něj, podala mu můj kufr a sedla si na zadní sedadlo Alainova auta. Z kabelky jsem vytáhla mobil a sluchátka a pustila si písničky. Ačkoli cesta není nijak dlouhá, počítám, že budou slušný zácpy, takže písničky jako vždy pouze uvítám. Z mobilu se ozvaly známé tóny mé oblíbené písničky, takže jsem si začala zpívat. 

I'm at a party I don't wanna be at
And I don't ever wear a suit and tie
Wonderin' if I could sneak out the back
Nobody's even lookin' me in my eyes
Then you take my hand
Finish my drink, say, "Shall we dance?" Hell, yeah
You know I love you, did I ever tell you?
You make it better like thatDon't think I fit in at this party
Everyone's got so much to say, yeah
I always feel like I'm nobody, mm
Who wants to fit in anyway?'Cause I don't care when I'm with my baby, yeah
All the bad things disappear
And you're making me feel like maybe I am somebody
I can deal with the bad nights
When I'm with my baby, yeah
Ooh, ooh, ooh, ooh, ooh, ooh
'Cause I don't care, as long as you just hold me near
You can take me anywhere
And you're making me feel like I'm loved by...

Dozpívala jsem si první část písničky, když v tom jsem zaslechla vedle sebe tleskání, což mě donutilo začít vnímat osoby, které seděly okolo mě. Thomas, sedící vedle mě, se usmíval od ucha k uchu a tleskal. Cítila jsem, jak začínám rudnout. Úplně jsem zapomněla, že tam nejsem sama, jsem úplně blbá. Vytáhl mi sluchátka z uší, načež jsem si písničky vypnula. 

"Nevěděl jsem, že jsi na zpěv takovej talent. Tušil jsem, že budeš umět zpívat, ale že až tak... Překvapilas mě, Agrestová. Co kdybych ti domluvil menší brigádu u nás v baru? Sháníme tam zpěváka na večery, protože si naši stálí návštěvníci stěžují, že tam nemáme živou hudbu, přestože tam máme pódium. Co ty na to?" Vyvalil na mě. Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Nikdy mě nenapadlo si přivydělávat zpěvem. Jasně, zpívat mě bavilo. Kdykoliv jsem byla doma sama, zpívala jsem si karaoke a nemůžu říct, že bych byla nejtišší, ale zpívat nějakému publiku? To bych asi nepřežila.

"Moc ti děkuji za nabídku, ale obávám se, že nebudu moct..."

"Proč ne? Jsi dobrá, a to fakt dobrá. Když to tam rozjedeš, víš jaký budeš mít ohlasy? Navíc si neuvědumuju, že by ses někdy zmínila, že bys měla brigádu, tak co zkusit toto?" Přemlouval mě. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Jasně, lákalo mě to, ale na druhou stranu tady byl ten obrovskej strach z neúspěchu a ztrapnění se. "Nepřemýšlej na tím," poručil mi. "Řekni mi, co prvního ti za odpověď proběhlo hlavou, protože první myšlenka bývá nejrozumnější, takže teď hned, bereš nebo ne?" Chtěla jsem si to pořádně promyslet, ale tušila jsem, že má tak trochu pravdu.

"Beru to," pípla jsem polohlasně, přičemž jsem pozorovala, jak se mu po tváři rozlívá úsměv. Doufala jsem, že to je dobré rozhodnutí. Bála jsem se, že když to nepřijmu, budu toho později litovat. Teď mě ale zase svírala představa neúspěchu a strašného stresu. Co tam jako budu zpívat? A co když se jim to nebude líbit? Co když zapomenu text a nevyjde ze mě ani hlásky? A co když se tam objeví Claude? Do prdele, proč na něj už zase myslím? Zakazuju ti na něj celý víkend třeba jen pomyslet!  Zakřičelo na mě mé podvědomí, které jsem velice ochotně hodlala poslechnout. Snad se mi to i povede, ale mohlo by. Přece jen, budu tam s mými přáteli, kterým se pomalu i štítí vůbec vyslovit jeho jméno, takže si myslím, že ti mi to rozhodně neztíží. 

"Tak co, můžeme vyjet?" Zeptal se nás s obrovským úsměvem na tváři Alain, sedící za volantem, čímž mě vytrhl z mého zamyšlení. Chtěla jsem se ještě k mým myšlenkám vrátit, ale nedovolil mi to výkřik, který jsem uslyšela z Thomasových, Christiných a dokonce i mých úst: 

"JOOOO!" Zakřičeli jsme všichni sborově, což Alaina rozesmálo. Nastartoval a mohlo se jet.

Celou cestu jsme se strašně nasmáli. Povídali jsme si různé story z dětství, přičemž jsme se smáli nejvíce asi mým pádům. Ani se nedivím, jsou vážně unikátní. Christine jim povykládala můj asi největší trapas, který se stal v primě. Byla jsem za to na ni dost naštvaná, protože mi nebylo nijak příjemné, když se o tom někdo bavil, ale už je to dávno... 

Když jsme konečně dojeli na místo, Christine šla pro klíče a my ostatní jsme začali vytahovat věci z auta. Najednou vedle nás zastavilo velice známé auto. Ne, to není možné, říkala jsem si v duchu. O našem výletě se neměl jak dozvědět... Bohužel jsem se spletla. Z auta totiž vylezl člověk, kterého bych tady uvítala ze všech lidí na planetě nejvíc... CLAUDE!