nesnáším tě

17

Claude

pondělí 23. 6.

Konečně doma. Měl bych zavolat mému komplici, abych se s ním mohl domluvit , kdy se sejdeme. Mohl bych to udělat hned teď. V kolik mu asi končí škola? Skončila mu už? Má ještě vyučování? Sakra, moc otázek, na které neznám odpověď. Hold udělám pokus omyl, protože ho nechci nahánět v sedm večer. Vytočím jeho telefonní číslo a čekám. Spadlo to rovnou do hlasové schránky. SAKRA! Zanechám mu vzkaz a přesouvám se do obýváku. Sednu si na gauč a začnu uvažovat. Jak překvapivé. Co když to myslela vážně? Co když ke mně už opravdu nic necítí? Co bych pak dělal? Asi... netuším. Neumím si to představit. Musí ke mně něco cítit a pokud necítí, přiměju ji k tomu, aby se do mě znovu zamilovala, protože se mnou byla šťastná, dokud jsem jí neublížil, vím to. A bude se mnou šťastná znovu...

Jedu metrem do školy. V uších mám sluchátka a poslouchám náhodnej playlist, který mi nabídlo spotify. Koukám z okna a přemýšlím, co si budu muset zopakovat, protože jsem se na to včera vykašlal. Proč mě musí vždycky přemoct lenost a učím se až ve škole? Ach jo, jsem naprostej blbec. Ale teď se mi to učit taky nechce. Na to se mi příliš líbí představa nic nedělání. Hlavně čekám, kdy si přisedne Izí. Dál sleduju krajinu. Kdy konečně zastavíme na stanici, na kterou tak netrpělivě vyčkávám? Strom za stromem, keř za keřem. Konečně dojedeme na msto, kde nastoupí. Podívám se ven a uvidím ji. Stojí tam v krásných jednoduchých červených šatech až na zem s poměrně hlubokým výstřihem. No, ne že bych si stěžoval. Ale... nestojí tam sama. Povídá si tam s jakýmsi klukem. Líbne ho na rty a nastoupí ke mně. Sleduju ji jako přikovaný k sedadlu. Opravdu ho právě políbila? Sedne si vedle mě a otočí se na mě s nic neříkajícím výrazem. Sakra, teď jsem v prdeli. To není dobré.

"Claude," Prohlásí stále se stejným výrazem. To fakt není dobrý. "Je mi to opravdu líto, ale rozcházím se s tebou. Bohužel jsem zjistila, že jsem těhotná, ale našla jsem si někoho jiného, kdo se bude lépe starat o toho drobečka. Nic po tobě nebudu chtít, ale ty po mně nechtěj žádnou střídavou péči, protože na to nepřistoupím. Užij si zbytek života. Sbohem Claude Moreaue," v tu chvíli jsem si všiml vypouklého břicha, které si hladí. Chystala se vstát, ale zastavím ji. Trochu nechápavě se na mě podívá, ale nijak to nekomentujue a čeká, co ze mě vypadne. Kdyby to nebylo v této situaci, přemýšlím, jak sexy právě vypadá, ale v tomto okamžiku to vážně nešlo.

"T-ty mě o-opou-opouuštíš? Ty jsi těhotná? Moc informací najednou. Jak tě napadlo, že bych o něj nestál? Vždycky jsem chtěl dítě," povede se mi ze sebe vykoktat. Nespokojeně mlaskne a trochu se zamračí. 

"Tady nejde jen o to, jestli to dítě chceš nebo ne. Už před 14 dny jsem tě chtěla opustit, ale to jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Pak už jsem jen přemýšlela, jak ti to oznámit. No, a jít rovnou k věci bylo to nejjednodušší," dokončí svůj monolog. V tu chvíli jako by mi přestaly fungovat všechny svaly. Pustím ji, což je pro ni jako signál, že může jít. Rozejde se ke stále otevřeným dveřím. Naprosto zkoprněle sleduju, jak se za ní zavírají dveře. V tu chvíli se konečně můžu pohnout. Rozběhnu se ke dveřím a začnu bušit do okna ve dveřích.

"Izí, IZÍ!!!" křičím, při čemž se metro rozjíždí. "ISABELLO!" zařvu naposledy a skacím se na zem.

"CRR," zvoní odněkud domovní zvonek, což mě donutí otevřít oči. Kdy jsem usnul? Byl to jen sen? Nestal ose to? Ještě se nad tím musím řádně zamyslet. Vstanu a protřu si oči. Kdo mě sakra budí? Vždycky spím po škole alespoň hodinu, tak proč? Dojdu ke vchodovým dveřím a podívám se kukátkem ven. Kurva, co ta tady chce? Otevřu dveře a podívám se pořádně na osobu, která tam stojí. 

"Ahoj Claudíčku," pozdraví mě Nathalie svým odporně přesládlým pisklavým hláskem a pokusí se mi okamžitě skočit okolo krku, ale zastavím ji. To opravdu nemá žádnou důstojnost? Rozešel jsem se s ní kvůli holce, se kterou jsem ji podváděl. Sice jsem věděl skoro jistě, že ona mě v Londýně, kde studuje, podvádí taky, ale potvrzené jsem to neměl. Prakticky jsem se měli jen do postele, takže jsem i rád, že jsem si našel Izí. To nemůže do prdele hledat štěstí někde, kde se jí to může povést? 

"Co tu kurva děláš?" zeptám se jí dost nasupeným hlasem. Trochu povytáhne obočí a pozvedne pravý koutek. 

"Bez těch vulgarismů by se to neobešlo? No to je jedno. Sice jsem měla nejdřív v plánu se s tebou vyspat, ale teď vidím, že jsi stále v prdeli z té nány. Ale abych sem nejezdila nadarmo, chtěla bych si odvést své věci, ať ti tady nestraší. Některé kousky oblečení mi fakt chybí..." sakra, jak jsem ji sledoval, okamžitě mi bylo jasné, že to nebude oblečení, v kterém by beze studu vyšla na ulici. Trochu jsem poodstoupil a otevřel více dveře, aby mohla projít. Její úsměv se roztáhl a spokojeně vešla. Okamžitě si to namířila ke mně do pokoje a já se ani nenamáhal jít za ní. Přemístil jsem se zpátky do obýváku a sedl si na gauč. Jak se mi tato káča mohla kdy líbit? Jasně, má pěkný kozy, zadek, dokonalou postavu, ale to je tak všechno. V hlavě má snad úplně prázdno. Oproti tomu Izí... to je naprostá bohyně. Sakra, už zase přemýšlím nad ní. Zavřu oči a začnu si promítat v hlavě sen, který se mi zdál než přišla Nathalie. Přijde mi, jako by tam bylo něco důležitého, ale stále mi to nějak uniká. Co mi uniká? Sakra, to mě frustruje. V tu chvíli ucítím na rtech rty někoho jiného. Okamžitě se mi pokusí prodrat jazykem do úst a já nepatrně pootevřu rty, čehož druhá osoba okamžitě využije. Otevřu oči a podívám se na osobu která mě líbá. Najednou si všimnu, že za oknem je nějaká hlava. Do prdele, to je přece... IZÍ. Okamžitě ze sebe shodím Nathalie a rozběhnu se ven. Vidím, jak běží směrem k bráně, kam ji tak následuji. Sakra, co mě to napadlo se nechat líbat Nathalie? Seš naprostej pitomec, jen si to přiznej. Ale myslel sis, že je to Izí, na tvou obranu, proč jí máš pořád tak plnou hlavu, až nemyslíš racionálně? Začne mě okamžitě kárat m povědomí. Jo, tebe jsem tady zrovna potřeboval. 

"IZÍ! Izí stůj!" křičím na ni, ale samozřejmě bez reakce. Právě proběhla branou ven na ulici a mě zbývá asi ještě dvacet metrů. Jak je možný, že je tak rychlá? Vždyť takové rychlosti nikdy nedosahovala. Utíkám dál a vybíhám na ulici zrovna ve chvíli, kdy se Izí chystá vyjet. Vběhnu před její auto a vnitru se cítím jako vítěz, protože nebude moct odjet, aniž bych jí uhnul. Ale to jsem se bohužel přepočítal... pár metrů popojela dozadu a perfektně se otočila o 180°. Do prdele, to mi nedošlo. Sleduju, jak odjíždí pryč a ve mně se v tu chvíli vše sevře. Padnu na kolena a vložím obličej do dlaní. Sice patřím mezi ty lidi, co tvrdí, že chlapi nebrečí, ale tentokrát se slzám nedokážu ubránit. Cítím, že jsem o ni definitivně přišel, a to jsem si to prakticky ani nezavinil sám. "KURVAAA!" zařvu z plných plic přes celou ulici a slzám už nechám naprosto volný průchod.