nesnáším tě

14

"Co teď budeš dělat? Vrátíš se k němu?" Zajímá se po chvíli Christine.

"Blázníš? Ani náhodou. Vždycky se můžu vymluvit na opilost, sílu okamžiku, strach z Oliviera..." 

"Jsi si jistá, že se k němu nechceš vrátit? Chci říct, kdyby tě to k němu netáhlo, nevyspala by ses s ním..." Poznamená. Má pravdu. Jasně, že má pravdu, ale jsem ochotná všechno hodit za hlavu, zapomenout na to, co mi udělal a žít s ním šťastně až do smrti? Absolutně... NE! Nežiju v pohádce, aby tento příběh musel mít šťastný konec. Co s tím pořád děláš takový drahoty? Chceš se k němu vrátit? Chceš! Tak proč už jsi to neudělala?! Ozve se po dlouhé době mé podvědomí. Nešlo s ním nesouhlasit, ale neudělám to. Stále mu nevěřím, že mi znovu neublíží. A v tomto ohledu mu už asi nikdy věřit nebudu. A to je důvod, proč se k němu nemůžu vrátit. 

"Ano, jsem si jistá. Už mu asi nikdy nebudu věřit a s tímto vědomím se k němu nemůžu vrátit." 

"Doopravdy mu nedokážeš odpustit? Jasně, udělal hovadinu, ale je to jenom člověk, a ty ho stále miluješ. Měla bys nad tím alespoň popřemýšlet." 

"Popřemýšlím nad tím," slíbím jí, ačkoliv to nemyslím vážně. Ke Claudovi se už nevrátím a na tomto rozhodnutí se nic nezmění...

...

Zbytek víkendu jsme už nic moc nedělali. Blbli jsme jsme v bazénu, hráli badminton nebo se jen tak flákali. Jen já měla činnost navíc: vyhýbat se Claudovi. Kdykoli se někde objevil, vymluvila jsem se kamarádům, že musím odejít, a co nejnápadněji se od tam vypařila. Občas mi přišlo, že si mě i všiml, ale očividně si všiml, že s ním nechci mluvit, tak mě nepronásledoval. A teď už je pondělí. Nejradši bych víkend protáhla alespoň o týden. Nebo minimálně od soboty. Žádné starosti, jen kamarádi a relax. Prostě naprostá pohoda. A teď už je pondělí. Znovu škola, testy, zkoušení... A hlavně neustálé přemýšlení nad Claudem Moreauem. Christine má pravdu. Měl bych alespoň zvážit, jestli se k němu doopravdy nechci vrátit. Ale mám strach. Mám strach, že mi zase ublíží a já budu znovu ta, co mu bláhově uvěřila. Ach jo, to je dilema. Tyto myšlenky zatím odsunu na jindy. Teď se musím soustředit na matematiku...

"Tak co? K čemu jsi došla?" šeptá mi Christine, když náš nový učitel matematiky dopočítává rovnici. 

"O čem mluvíš?" dělám nechápavou, ačkoli je mi jasné, o čem mluví.

"O Claudovi . Vrátíš se k němu?"

"Ještě jsem nad tím neuvažovala," zalžu a beru tuto konverzaci za ukončenou. Ale to bych se nesměla bavit s Christine.

"Víš o tom, že neumíš lhát, že jo?"

"Hmm..."

"Tak k čemu jsi došla?" naléhá na mě.

"Dobře, už jsem nad tím uvažovala. A došla jsem k názoru, že to chci udělat, ale bojím se toho," přiznám. Nemá cenu jí lhát, stejně by mi to neprošlo. 

"Prosím tě, čeho?"

"Toho, že mi znovu ublíží. Toho, že budu zase ta, která mu bláhově uvěřila. Stále k němu něco cítím, ale radši se teď budu trápit s tím, že to časem odezní, než se k němu vrátit, protože pokud by mi ublížil znovu, budu se trápit mnohem víc."

"Chápu tě, ale když nebudeš riskovat, v životě nic nezískáš. Člověk musí riskovat, pak by to bylo proti jeho přirozenosti. Nemůžu ti říct, že se k němu musíš vrátit, stejně mě neposlechneš, ale myslím, že bys to udělat měla. Třeba se změnil, ale ty to nikdy nezjistíš, pokud se k němu nevrátíš."