Isabelle se začne hroutit celý svět. Rozejde se s Claudem a najednou netuší, kde jí hlava stojí. Claude se k ní chce vrátit, protože si uvědomí, že udělal chybu, ale bude Isabella schopná se k němu vrátit a na všechno zapomenout? Pokračování prvního...
"Musí to být opravdu tak moc?" ptám se Christine už asi posté. To, že se snaží zamaskovat mé kruhy pod očima bych pochopila a jsem jí za to vděčná, ale tak moc? Musí to být opravdu tak moc? Většinou si dávám jen řasenku a lesk na rty, ale ona toho dala na můj obličej mnohem víc. Do čeho jsem se to zase uvrtala? Aby mě vůbec Thomas pod nánosem make-upu poznal... to by bylo, aby mě nepoznal. Ještě by mě z baru vyhodil jako nežádoucí osobu a měla bych smůlu. Hrozná to představa.
"Neboj, už jen pár tahů a... Hotovo. Můžeš se na sebe podívat." Otočila jsem mou otočnou židli k zrcadlu a mně klesla brada pomalu až k zemi. To... jsem já? To nemůžu být já. Vyloučeno. To co se mnou udělala?
"Christine?" přesunu svůj zrak na svou nejlepší kamarádku, čímž mě začala vnímat.
"Hm?"
"Kdo-kdo to je?" zeptám se trochu rozklepaným hlasem a ukážu na svůj odraz v zrcadle, což ji rozesměje.
"Kdo asi, svatej Petr..." směje se dál, ale mně moc do smíchu není. Já se reálně nepoznávám. Je to jako má stokrát lepší verze. "Pokud ti tu práci teď nedá, tak už fakt nevím," zasměje se. Jo, to je fakt.
"Jojo, máš pravdu," přitakám a přemýšlím dál. Možná, že kdybych se tahle malovala každý den, skončilo by to s Claudem jinak. Bože, fakt přemýšlím zase nad ním? To je ubohý. "Řekneš mi už konečně k čemu tak výrazné líčení? Co ti v mém šatníku zase padlo do oka?"
"To uvidíš. Můžu ti jen říct, že jsi to na sobě ještě nikdy neměla. Máš to nachystané v koupelně, tak se padej převlíct, ať vím, jak to bude vypadat," doslova mě natlačí do koupelny, kde jsem na ramínku uviděla, co si mám obléct.
"Zbláznila jsi se?! To si na sebe nevezmu ani za milion!"
"Ale vezmeš. Kdo je tu módní guru?" usměje se na mě vítězoslavně a já v tu chvíli vím, že mi neprojde možnost si to neobléct.
"Ty," řeknu skrz zaťaté zuby, kterými i trochu zaskřípu. Její úsměv se ještě víc roztáhne.
"Přesně tak, tak dělej a převlíkat!" trochu si povzdechnu, ale nakonec udělám, co po mně chce. Zavřu za sebou dveře a znovu si pořádně prohlédnu, co mi ta zrádkyně nachystala. Na první pohled to nevypadalo zas tak špatně a ten top dokonce příležitostně nosím, ale nijak často a tu sukni jsem na sobě měla snad jen jednou a to ve zkušební kabince. Ani si nepamatuju, proč jsem si ji tehdy koupila. Ale abyste byli aspoň trochu v obraze...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když si dám tu sukni tak, jak má být, budu se neustále bát že mi někde vyleze zadek, ale když si ji dám níž, bude to vypadat divně. Sakra Christine, ty mi dáváš zabrat. Však neboj, vrátím ti to se všemi úroky.
Nakonec jsem se do toho nějak nasoukala a vyšla z koupelny.
"Co ti tak dlou- páni. Sekne ti to ještě víc, než jsem si myslela. Když ti k tomu dodám ještě dva volné francouzské copy, bude to dokonalý!" čapne mě za ruku a posadí na židli. Už jsem se ani nepokoušela odporovat.
"Necháš mi aspoň dva volné pramínky okolo obličeje? Víš, jak nemám ráda sepnuté vlasy..."
"Vaše přání je mi rozkazem, mademoiselle."
"To známe. A pak to dopadá tak, že si nemůžu bez tvého povolení ani nechat na krku svůj řetízek," zasměju se a ona se mnou. Tyto chvíle mi chyběly. Jsou dokonalé.
"To je fakt. Přemýšlím, jestli ti ho povolím si ho nechat, když jsi mě nepožádala," udělá zamyšlený obličej, což nás obě znovu rozesměje. "Můžeš si ho nechat pod jednou podmínkou, ale tu ti prozradím, až ti konečně zapletu ty vlasy," zakření se na mě a začne se mi hrabat ve vlasech. Nic nenamítám a nechám ji k tomu naprosto volnou ruku. Nakonec to dopadlo nějak takhle:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jo, hodně se mi to líbí. Je to elegantní a při tom ležérní a stoprocentní já.
"Tak, jaká je ta podmínka?" otočím se na Christine, když mi zagumičkuje druhý cop.
"Můžu ti vybrat zbytek šperků..."
"Zbláznila jsi se?! Ne, ty jsi určitě jen spadla na hlavu! To ti rozhodně nedovolím, NE!" pokusím se udržet vážný výraz, ale bohužel to nejde a vyprsknu smíchy a hned po mně i Christine. "Samozřejmě, že můžeš. Ty dokonce musíš!" má kamarádka si očividně dost oddychla a vytáhne mou malou klenotničku se šperky. Chvíli se v ní přehrabuje a nakonec vytáhne zlaté kruhy (náušnice) a náramek od Swarovski.
"Jo, to je dokonalost. Teď jsi připravená tam jít a všem ukázat, co v tobě je," pochválí své dílo. Ještě jednou se musím prohlédnout v zrcadle. Jo, má pravdu. Jsem připravená.
Konečně stojíme před budovou, ve které se mi může změnit život. Ne, to asi přeháním, ale velikost mých nervů by tomu odpovídala. Zhluboka se nadechnu a nervózně pohlédnu na Christine, která se na mě povzbudivě usměje, což mi aspoň trochu sebedůvěry. Vezmu za kliku a otevřu dveře. Fakt jsou odemčené. Už tam na mě musí čekat. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se po prostoru. Jak je možné, že jsem si posledně nevšimla, že je to tu tak velké? U baru sedí Thomas a baví se s nějakým mužem. To bude asi majitel. Vypadá tak na třicet. Váhavý krokem se vydám k nim. Hned, jak mě Thomas zaregistruje, otevře pusu do ohromeného O a vydá se ke mně. Když je ke mně dostatečně blízko, obejme mě a šeptne mi do ucha: "Moc ti to sluší ti to, krásko." Děkovně se na něj usměju a kouknu se na muže stojícího asi dva metry od nás. Přistoupím k němu blíž a zahledím se mu do očí.
"No, jste nádherná, to se Vám musí nechat, ale opravdu jste tak skvělá zpěvačka, jako Vás tady Thomas vychvaloval?" povytáhne levé obočí a trochu pobaveně se na mě usměje. Neurčitě pokrčím rameny.
"Kdo ví, budete se asi muset přesvědčit sám," mrknu na něj. Cítím se, jako by při vstupu do této místnosti ze mě opadla všechna nervozita a já si byla jistá, že místo je to volné jen a jen pro mě.
"Dobře, asi bych začal tím, že se ti představím a poprosím o tykání. Nemyslím si, že by mezi námi byl tak velký věkový rozdíl," mrkne na mě a já se musím pousmát. Natáhnu k němu ruku a řeknu: "Izí."
"Jmenuji se Frederic, ale všichni mi tu říkají Fredy," stiskne mi nabízenou ruku. V tu chvíli za sebou uslyším Thomasův hlas.
"Nikdo se mu tak neodvažuje říkat," šeptne pravděpodobně Christin, čemuž se musím trochu zasmát. Fredy to asi slyšel taky, protože po něm střelil vražedný výraz, ale hned přesune svou pozornost zpátky na mě.
"Dobře, pódium je tvoje," ukáže můj možný budoucí šéf dozadu klubu. Vydám se tam rychlým krokem a rovnou na něj vylezu. Přejdu rovnou k mikrofonu a v tu chvíli si uvědomím, že nevím, co mám zazpívat. No jo, na to jsem do teď ani nepomyslela. Co mám zazpívat?
Čauky všichni, kdo tento příběh ještě úplně neodepsal. Vím, že jsem teď dlouho nic nepsala, ale nějak na to nebyla nálada. Snad už to konečně dopíšu celé. Do konce zbývá už jen pár kapitol, ale pak se můžete těšit na fanfikci pravděpodobně na Shawna a u té snad nebudu mít takový problém ho dopsat. Děkuji za trpělivost. Mám vás moc ráda.😘
