nesnáším tě

10

Hned, jak jsem ho uviděla, mi nechtěně začalo tlouct srdce  jako na poplach. Naprosto jsem zkoprněla a netušila, co mám dělat. Co tady do prdele dělá? Chtěla jsem se aspoň pohnout, ale nešlo to. Chtěla jsem promluvit, ale taky to nešlo. Stále jsem jen pohledem skenovala osobu, která si mě pobaveně prohlížela.

"Ahoj Izí, to je ale náhodička, že jsme se tady potkali, co?" V tu chvíli jsem už konečně byla schopná slova. Zamračila jsem se na něj, díky čemuž se mu vytratil úsměv z tváře.

"Jak se opovažuješ mi říkat Izí? Co tady vůbec děláš? No počkat, už vím, ono nestáčí, že jsem byla tvoje bokovka, ty mi do toho ještě musíš ničit život! To ti pěkně děkuju," rozkřikla jsem se na něj. Bylo na něj vidět, že zrovna takové přivítání nečekal, ale snad nečekal, že když se mi rozhodne zničit víkend, tak se k němu rozběhnu s otevřenou náručí! 

"Já..." pípl jen s tím, že bude pokračovat, ale v tu chvíli se u mě objevil Alain.

"Izí, proč tu řveš jak na lesy?" Chtěl pokračovat, ale jakmile si všiml mého společníka, zmizel mu z tváře úsměv. "Ty idiote, co tady děláš?" Začal na mě taky křičet. Nikdy jsem neslyšela Alaina na nikoho zvýšit hlas, natož aby na někoho křičel, takže jsem nadskočila leknutím. Svůj pohled jsem přesměrovala na Alaina a děkovně se na něj usmála. Pomalu se mu rozšiřovaly nozdry, jak byl naštvaný. Nechtěla jsem, aby se kvůli mě nějak porafali, ale byla jsem ráda, že mám tak skvělé přátele, kteří mě brání. 

"Přijel jsem všechno Izí... Isabelle," opravil se, když si všiml mého o kapku naštvanějšího výrazu. "Vysvětlit. Vím, že jsem udělal strašnou chybu, ale musí mě vyslechnout." Hodil po mně prosebný pohled. Srdce si křičelo, abych ho alespoň vyslechla, třeba by měl dobré argumenty, ale hlava, kterou jsem také poslechla, křičela, ať to nedělám. 

"A proč bych to měla dělat? Nechápeš to? Už tě nikdy nechci vidět, natož s tebou mluvit. Nemám zapotřebí tě poslouchat, protože jsem si na tebe už udělala obrázek, který nijak nezměníš, tudíž by to pro mě byla pouze ztráta času. Nikdy už nenapravíš to, co sis u mě rozlil a víš proč?" Chvilku jsem počkala, jestli se náhodou nebude mít k odpovědi. Když nijak nereagoval a jen mě smutně pozoroval, pokračovala jsem. "Protože mi neustále ubližuješ. Nesnesu být s někým, kdo mě nemá rád, nebo mi ubližuje. Ty jsi obě možnosti. Kdybys mě měl aspoň trochu rád, neublížíš mi takhle. Jasně, každý člověk, kterého na tomto světě miluji, mi někdy ublížil, ale ty jsi extrém. Milovala jsem tě a ty mi takhle bodneš kudlu do zad, jako by ti na mě nezáleželo. Myslela jsem, že mě miluješ..." Můj hlas se pomalu tišil, až jsem si myslela, že ho slyším jen já. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale několikrát jsem zamrkala, abych je zahnala, protože to bylo poslední, co jsem potřebovala. Abych se před ním rozbrečela jako malý dítě. To sotva. Naštvaně jsem mu vzhlédla do očí a čekala na jakoukoli reakci. 

"Ale vždyť já tě miloval. Miluji tě stále, proč bych tady jinak byl?" Rozhodil rukama. To mě popudilo ještě víc.

"Abys mi mohl dál ničit život. A laskavě mi tady neříkej, jak mě stále miluješ, protože kdyby to tak bylo, necháš mě na pokoji, abych mohla být šťastná," vyštěkal jsem na něj podrážděně, což ho viditelně zaskočilo.

"To bohužel nemůžu..." prohlásil sotva slyšitelně. 

"Jistě, protože ti nezáleží na nikom, jen na tobě. Jsi strašnej sobec, Claude Moreaue. Vlastně jsem ráda, že jsi udělal, co jsi udělal, protože s tebou aspoň už nemusím trávit čas. Ukázal ses v pravých barvách, za což jsem vlastně ráda. Takže za to ti děkuji a teď se mi laskavě kliď z cesty, sbohem." S těmito slovy jsem se otočila o 180°, čapla svůj kufr a vydala se směrem, kam před chvílí odešla Christine, aniž bych si všímala volání mého jména.

Claude

Dobře, musím uznat, že až tak tvrdé přivítání jsem nečekal. Jasně, nemohl jsem očekávat, že mě přivítá s otevřenou náručí, ale toto jsem vážně nečekal. V hlavě se mi přehrával rozhovor, který jsme před minutou vedli a došel jsem k názoru, že má pravdu. Kdybych nebyl sobec, nechal bych ji, ale to já bohužel nedokážu. 

"Ty vole, ty jsi se snad úplně zbláznil? Co tady děláš?" Vyjel na mě Alain, díky čemuž mě vytrhl ze zamyšlení. Nevěděl jsem pořádně, co mu na to odpovědět. Mám se mu svěřit nebo si něco vymyslet? Když mu řeknu všechno, třeba mě pochopí a budu mít dalšího spojence, ale co když ne? 

"Chtěl jsem na pár dní mimo Paříž a toto mi přišlo jako ideální místo," mykl jsem rameny. Bylo vidět, jak jsem ho tím ještě víc naštval, tak jsem pro jistotu o dva kroky ustoupil dozadu.

"Děláš si prdel? Tomuto mám jako věřit? To si si myslíš, že jsem úplně blbej nebo co?"

"Ne, nemyslím, jen se bojím, že když ti řeknu pravdu, řekneš to Izí a s naším plánem bude konec."

"Vaším? Takže on ti s tím někdo pomáhá?" Pozvedl podrážděně obočí. Sakra, zase jsem řekl víc, než jsem původně zamýšlel. No jo, jsem pitomec, ale svého stoupence budu muset krýt, jinak by to pro něj nedopadlo dobře. 

"Ne, nepomáhá..." řekl jsem a chystal se odejít, ale to by mě nesměl někdo chytit za paži, čímž mi odchod znemožnil. "Co ještě potřebuješ?" Otočil jsem se na něj, což jsem asi dělat neměl, protože na to přesně čekal. Dostal jsem pěstí přímo do oka. Okamžitě jsem se za něj chytil a sykl bolestí.

"Nepřibližuj se k ní nebo schytáš ještě jednu ránu a věř mi, že bude mnohem přesnější a silnější, tak si dej laskavě pozor. Zakazuju ti, aby ses k ní přiblížil. Už si kvůli tobě vytrpěla dost, což si snad uvědomuješ i ty," čekal na můj souhlas a když jsem neochotně kývl hlavou, pokračoval. "Tak proč to pořád děláš? Neubližuj ji do prdele! Nech jí žít její vlastní život bez tebe, při kterém bude stokrát šťastnější a jdi dál..." S těmito slovy se otočil a vydal se směrem, kterým se před dvěma minutami vydala Izí.

"To já ale bohužel nedokážu," šeptl jsem tiše a svezl se po autě na zem. Přitáhl jsem si pod bradu kolena a přemýšlel. Ano, měl bych ji nechat na pokoji, a rád bych to i udělal, ale mé srdce mi neustále křičelo, ať o ni bojuju, protože láska jen tak nevyprchá. Snad mi nenašeptává špatně a nevede mě do záhuby...