nesnáším tě

2

Tuto kapitolu opět musím věnovat své kamarádce, která je teď v lázních a jedna z věcí, která ji tam zlepšuje náladu, je právě tento příběh. Mega se mi po tobě stýská a doufám, že se brzy zase uvidíme.❤️❤️❤️

Tady máte teda další kapitolu.

"Zbláznila ses?" Vyjela na mě Christine, při čemž mi žiletku z ruky vyrvala. Kdy přišla? Neslyšela jsem ani otevření dveří ani nic.
"Vrať mi to," přikázal jsem jí s pláčem, natahujíc k ní ruku, ale ona o krok podstoupila, takže jsem na ni nedosáhla. "Prosím," z mého hlasu byla slyšet bolest, zrada i naprostá bezradnost.
"Pojď sem," objala mě kolem ramen. Položila jsem jí hlavu na klín a pustila ze sebe další potok slz. Kolik toho ještě vybrečím? Začala mě hladit po hlavě a šeptat utěšující slova. Měla pravdu. Toto byla naprostá blbost. Ačkoliv jsem ztratila člověka, na kterém mi strašně moc záleží, stále mi zbyla rodina a hlavně Christine. Mamka by určitě přišla o dítě, Christine by z toho dostala psotník, a to jen kvůli jednomu idiotovi. To fakt ne! Musím být silná. Zvedla jsem hlavu a snažila se zadržet slzy. Podívala jsem se jí vážně do očí.
"Máš pravdu. Je to idiot, který za toto nestojí," ukázala jsem na své kutálející se slzy na tvářích a pokračovala. "Mám tebe, rodinu, a to že můj první kluk byl takový pitomec, no bože. Někde ten pravý bude a já ho najdu." Řekla jsem odhodlaně. Teď jsem svým slovům sice moc nevěřila, ale ve skrytu duše jsem věděla, že mám pravdu. Povzbudivě se na mě usmála a pohladila po vlasech.
"Takhle se mi líbíš," prohlásila. Úsměv jsem jí musela oplatit. V její tváři jsem zahlédla mírný nesouhlas, ale to se mi asi jen zdálo. "Tak pojď, musíme ti to ošetřit." prohlédla si mou zakrvácenou ruku. Musela jsem od ní odtrhnout pohled. Až moc jsem se za ten čin styděla, abych se na to mohla dívat.

Když už jsem měla obvázanou rukou, vyšla jsem zpátky do pokoje.
"Pomůžeš mi, prosím, se nasoukat do kalhot?" Otočila jsem se ještě na Christine s poněkud zvláštní otázkou.
"Jasně," souhlasila hned.
"Jaký si chceš vzít?" Zeptala se mě, když se postavila před skříň.
"Asi ty černý tepláky adidas," ukázala jsem na poličku, kde se nacházely, ačkoliv Christine znala prakticky celý obsah mé skříně.  Vytáhla je a pomohla mi je navléct přes sádru. "Díky," pípla jsem a dooblékla si je. Ze skříně jsem ještě vytáhla oversize černou mikinu a přehodila ji přes sebe. Černa sice není moje oblíbená barva, ale teď bych si nejradši i vlasy obarvila na černo.
"Co si dáš na oběd?" Zeptala se mě ještě, než vyšla z pokoje. Až teď jsem si uvědomila, jak moc velký hlad mám.
"Co si dát palačinky? Naposledy jsem je měla u vás."
"To by šlo. Jdu je udělat. Ty zatím, prosím tě, nespáchej sebevraždu." Usmála se na mě ještě. Protočila jsem nad tím panenkama, ale věděla jsem, že to myslí dobře. Natáhla jsem se pro notebook, ležící na nočním stolku a zapla ho. Přelétla jsem pohledem emaily od učitelů s učivem, které jsem zameškala. Napsala jsem pár e-mailů s omluvou, že úkoly pošlu později a přešla na facebook. Okamžitě jsem si změnila status na single a procházela příspěvky. Jak jsem si prohlížela fotky, praštila mě do očí fotka s Claudem a tou neznámou holkou-jeho přítelkyní. Dávala mu pusu na tvář a on se usmíval od ucha k uchu. Pod fotkou byl popise 'jsme už zase spolu😍😘❤'. Fotka byla vložena dneska. Povzdechla jsem si, ale nerozbrečela se. Už jsem pro něj nechtěla uronit ani slzičku. Zaklapla jsem notebook a sešla dolů do kuchyně. 

"Co se děje?" Zeptala se mě i hned Christine. Našla jsem na mobilu danou fotku a ukázala jí ji. "To hovado, já ho vážně zabiju," 

"Nech ho být. Je to hovado, sama jsi to řekla. To já byla tak blbá, že jsem mu tak rychle skočila do postele." Smutně jsem se usmála a mobil schovala do kapsy tepláků. Nevypadala, že bych ji nějak přesvědčila, ale očividně to zatím nehodlala řešit. Sedla jsem si ke stolu a začala se ládovat palačinkami. Neříká se, že na zlomené srdce je nejlepší sladké? Alkohol by mi asi pomohl víc. HA, to je nápad. alkohol...