nesnáším tě

8

Probudila jsme se v posteli, aniž bych věděla, jak jsem se do ní dostala. Jako bych měla déjà vu. Tak dneska jdu znovu do školy. To zas bude keců, že mám vysokou absenci. Vždyť jsem chyběla skoro měsíc. Vstala jsem a okamžitě mi nohou projela nepříjemná bolest. 'No jo, i ty mi musíš kazit den?' projelo mi hlavou, ale žádné odpovědi se mi kupodivu nedostalo. Smutně jsem si povzdechla a přešla ke skříni. 'Co si dneska vezmu na sebe?' Ptala jsem se v duchu, ačkoliv výběr mi byl hned jasný. Dneska má být pěkný vedro, takže jsem si vytáhla černé riflové šortky a modrý crop top s nápisem I 💙 MY FRIENDS. Jo, je to krapet výstřední, ale proč ne?
Dole už seděla mamka s hrnečkem kávy v ruce.
"Dobré ráno, zlatíčko," pozdravila mě s úsměvem od ucha k uchu.
"Dobré," oplatila jsem jí úsměv a nalila vodu do rychlovarné konvice.
"Co tak brzo? Někam se chystáš?"
"Jo, měla bych jít už do školy. Už tal budu muset dopisovat hromadu testů. Koukala ses na mou IŽK (internetovou žákovskou knížku)? No hrůza. V každým předmětu aspoň dva testy. Všechny sice dopisovat nebudu muset, ale i tak. Včera jsem u učení usnula, což mi připomíná, kdo mě v noci přenesl do postele? Jsem si jistá, že jsem usnula u stolu." Snažila jsem se v paměti vypátrat jakoukoliv vzpomínku o noci, ale ani ťuk.
"Asi taťka," zhodnotila to. Snad měla pravdu. Nerada bych se dozvěděla, že jsem náměsíčná nebo že byl u nás doma někdo cizí. Odmítala jsem nad tím přemýšlet, tak jsem si vytáhla croissante s marmeládou, zalila si kafe a sedla si naproti mamce. Tvářila se, jako by mi chtěla něco říct, tak jsem jí pobídla, ať mi to řekne.
"Víš, ty neumíš lhát. Minimálně své vlastní matce ne. Tak co se děje? Poslední dobou jsi jak bez duše. Víš, že mi můžeš říct všechno, tak povídej." Měla pravdu. Můžu jí říct všechno, ale můžu být tak sobecká, abych ji zatěžovala vším, co se v mém životě děje? Takhle bude mít za chvilku vrásky. Koukla jsem na ni z pod mého hrníčku. Její pohled mluvil za vše. Musím jí to říct, jinak se nedostanu z této kuchyně. Tak jsem jí úplně všechno řekla. Teda, vynechala jsem to, jak jsem ho praštila berlí po hlavě. Za toto by mě asi moc nepochválila. Když jsem to dopověděla, koukala na mě dost vyděšeně, ale hlavně dost soucitně. Upila jsem znovu z hrníčku, protože mi během vyprávění dost vyschlo z krku a čekala, co mi na toto řekne.
"Je mi to líto, zlato. Když jsem ho viděla, koukal na tebe tak zamilovaným pohledem, až se mi tomu nechce věřit. Ale ptát se tě, jestli jsi si tím jistá, nebudu. Věřím ti. Nedivím se, že jsi jak bez duše, ale člověk musí jít dál." Snad měla pravdu. Hlava křičí, ať ho nechám jít, ale srdce ať mu odpustím. To je tak zapeklitá situace. Sakra, co z toho si mám vybrat? Minule jsem se řídila srdcem, tentokrát to zkusím hlavou, třeba to bude lepší...

Claude

Je to, jako by se proti mě spiknul celej svět. Otec se na mě ani nepodívá, matka se mi vyhýbá, jak jen může, Alain mi nepřijímá hovory, o Christine ani nemluvě. Co jsem taky čekal? Potkal jsem skvělou holku a posral jsem to. Chtěl jsem ji jen do postele a zamiloval jsem se do ní. Byl jsem spokojený muž se dvěma krásnými ženami, teď nemám ani jednu. I když u tohoto musím uznat, že jsem aspoň jednu mít mohl, ale nedokážu být vedle někoho, kdo pomohl ke konci mého vztahu s Izí. Co to kecám? Můžu si za to sám a jenom já sám. Teď jen musím počkat, jestli se naskytne nějaký komplic, který by mi pomohl získat Izí zpátky, ale koho si vybrat? Všichni jsou na Izíině straně, což jim ani nemůžu mít za zlé, a nechtějí mít se mnou nic společného, natož aby mi pomohli získat Izí zpátky. V tu chvíli se ozval zvonek.

Kdo by to byl čekal, že můj komplic bude tak blízko Izí? Je to totiž...

Isabella

"Tak co, těšíš se do školy? Je tam teď relativní klid, protože tam máme inspekci, ale i tak je to voprus jako vždycky." Vybalila na mě Christine hned, jak přistavila s mým autem před našim domem.
"Taky tě zdravím. Do školy se netěším, nejsem cvok, zvláště když nemůžu sedět vedle tebe, ale snad to nějak prežiju-" chtěla jsem pokračovat ve svém krátkém monologu, ale skočila mi do řeči.
"Jo, tohle... Domluvila jsem se s Francoise, že si po zbytek školy vyměníte místa. Překvapení!" Zakřičela přes celé mé auto. Nemohla jsem tomu uvěřit. Sice netuším, proč to udělala, ale nijak moc mi to nevadilo. Konečně s ní budu sedět! Už se těším. Tak to bych už školu snad nějak přežít mohla, když budu moct celé hodiny prokecat s Christine. Teda, jasně. Celé hodiny asi ne, to by nás dost rychle zase rozesadili, ale i tak!
"Teda řeknu ti, ty umíš dobře zvednout náladu. Jsi BEST! Natáhla jsem se, abych ji objala a přitom se nekontrolovatelně smála.
" já vím, ale klidně to zopakuj," smála se se mnou.
"Jsi BEST, jsi BEST, jsi BEST," opakovala jsem stále dokola. Ať se za poslední měsíc stalo kolik chtělo špatných věcí, Christine mě dokázala vždycky dostat do skvělé nálady.
"A mám pro tebe ještě jednu dobrou zprávu. Za tři dny odjíždíme do campu. Máme zamluvenou jednu chatku pro čtyři osoby, ve které budeme mít vlastní sprchu, toaletu, menší kuchyňku a obýváček. Nejlepší je, že majitel je taťkův starý známý, takže to budeme mít ještě se slevou. Jo, a máme to s plnou penzí. Na každého to vyjde 70 € na celý víkend, to není špatný, ne?" Usmála se. To jsem ani nečekala, že to vyjde tak levno. Jasně, jedeme jen na tři dny, ale i tak.
"To je skvělý. Zavolám cenu Thomasovi. I když teď asi na, až po škole. Teď si chci poslechnout všechno, co se ve škole stalo zajímavýho, když jsem tam nebyla." S těmito slovy mi Christine začala vyprávět o všemožných vtípcích, co na sebe kluci ušili, šílících učitelích kvůli inspekci, a co bylo nejvtipnější, že se rozešel nejoblíbenější pár na škole, začali si na sebe dělat naschvály, které skončily tím, že Marca vyloučili na tři dny a Mariu odsoudili k škole prospěšným pracím. Už se teším, až ji uvidím zametat školní dvůr.
"Děláš si srandu, že jo? Ta modelka musela uklízet toalety? Tak to mě podrž, škoda že jsem u toho nebyla, já bych se taaaaaaak smála."
"No jo, ale pak prohlásila, že toto dělat nebude, i kdyby místo toho měla být vyloučena, tak začala zametat dvůr. Já bych ji sice nechala u těch toalet, ale i vidět ji s koštětem v ruce je k pokukání. To je samé 'toto po mně nechtějte, zlomím si nehet,' nebo 'Au, zadřela jsem si třísku, umírám!' prostě k pokukání." Zachichotala se, na rozdíl ode mě, která se vedle ní svíjela smíchy. "Ta cesta dneska utekla nějak rychle. Nevím, jestli je to dobře nebo ne," přiznala a zaparkovala co nejblíž ke škole.
"Já taky ne, ale vlastně se začínám i těšit. Dokonce mi to tu i celkem chybělo. Těš se má milovaná školo, zbrusu nová Isabella Agrestová je tu!"