nesnáším tě

7

"Čau ségra," skočil na mě hned u dveří můj vysmátý bráška. Byla jsem strašně ráda, že ho mám už doma.
"Ahoj, jak se máš?" Položila jsem mu asi tu nejvíc otřepanou frázi, ačkoliv mě to opravdu zajímalo.
"Úžasně, nezahraješ si se mnou na PS4?"
"Jo, jasně. Bacha, dneska tě porazím," zasmála jsem se, načež na mě vyplázl jazyk.
"To se uvidí," vyběhl do obýváku a já se jen divila, že mu mamka toto lítání povolí. Doktor přece řekl, že má být další tři týdny v klidovým režimu. Sedla jsem si vedle něj na gauč a vzala si jeden ovladač. "Kde máš vlastně toho svýho přítele? Slíbil mi, že si se mnou zahraje." Za jiných okolností by to byla úplně normální otázka, na kterou bych mu rada odpověděla, ale za jiných okolností to není. Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, což se mi povedlo potlačit kousnutím do tváře.
"Já... rozešla jsem se s ním." Odpověděla jsem popravdě. Nikdy jsem bratrovi nelhala a nehodlala jsem s tím začít.
"Proč? Líbil se mi. Bylo na něm vidět, že tě má opravdu rád. To poznám," kdyby jen věděl. Dumala jsem nad tím, jak mu mám říct pravdu, aniž by si o mě dělal starosti.
"Neshodli jsme se. Neřekl mi něco moc důležitého."
"A je to opravdu tak hrozný, abys mu nemohla odpustit?"
"Jo, je to hrozný..."
"Co ti udělal?" Zeptal se se zájmem. Věděla jsem, že to bude chtít vědět, ale je ještě malej kluk, s tím se mu nemůžu svěřit. Stejně by tomu neporozuměl.
"To neřeš. Nechci ti přidávat na starostech. Navíc bys tomu nerozuměl."
"Děláš si srandu? Nedělej ze mě pořád malýho kluka. Taky už trochu rozumím životu dospělých. Vždyť je mi 12 proboha." Rozkřikl se na mě, až jsem se ho trochu lekla. Ano, už není malej kluk, ale toto na něj nemůžu vybalit. A nebo můžu? Porozuměl by tomu? Díval se na mě trochu naštvaným pohledem, ale tím jako by mi říkal: TAK UŽ TO VYKLOP. Trochu jsem si povzdechla, přitáhla si kolena k tělu a objala je. Smutně jsem vyhlédla z okna a začala:
"Musíš mi nejdřív slíbit, že nic neřekneš mámě. Ta má už i bez toho problémů nad hlavu," počkala jsem si na odpověď a když souhlasně přikývl, pokračovala jsem. "Měl druhou. Nejdřív měl ni, a pak si našel mě jako bokovku," v tu chvíli se mi zlomil hlas, ale pokračovala jsem.  "Já... Myslela jsem, že mě miluje stejně jako já jeho, ale spletla jsem se. Nezáleželo mu na mě. A teď se ještě tváří, jako by měl na mě nějaký nároky, ale nemá! To odporný hovado na mě právo nemá, a už ani nikdy mít nebude!" Aniž bych si to uvědomila, křičela jsem a po tvářích mi stékaly potoky slz.
"Co se to tu děje?" Vběhla do obýváku s naštvaným výrazem, ale když si mě všimla, naštvaný výraz vyměnila za starostlivý. "Ach dítě, co se stalo?"
"Nic, potřebuju strávit pár dní mimo Paříž, vyjedu si někam s Christine, můžu?" Ani nevím, jak mě napadlo, že bych to mohla potřebovat, ale nebylo by to špatný. Aspoň bych najednou myslela konečně na něco jinýho než na Clauda. A Thomase můžeme vzít s sebou. Bylo vidět, že si to vážně promýšlí, ale s poslední pohledem na mě souhlasila. Výborně, teď to ještě říct Christine, najít ubytování a jedem! Zvedla jsem se a vyběhla schody k mému pokoji. "Čau Christine, o víkendu jedeme na výlet, bal se."
"A tobě hrabe? Kam na výlet? Zkus to říct francouzsky a pěkně od začátku." Doporučila mi pobaveným hlasem.
"Jasně, promiň. Uděláme si výlet na nějakou chatu. Pokud o nějaké víš, řekni. Nebo můžeme jet stanovat, dívala jsem se, že má být teplo. Co říkáš?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase. Byla jsem si jistá, že bude souhlasit, ale co kdyby...
"Mám podmínku."
"Cokoliv budeš chtít."
"Pojede i Alain. Jinak nejedu."
"Jasně, ani jsem nepočítala s tím, že bys jela bez něj. A teď, víš o nějakém ubytování blízko Paříže, přičemž by to nebylo ani v předměstí?"
"Jo, u Seiny je jeden camp s chatkami po čtyřech, můžeme si jednu půjčit. Na víkend to nevyjde moc draho..."
"Jo, to by šlo. Zavoláš tam? Já ještě zavolám Thomasovi, jestli pojede taky." V tu chvíli jsem uslyšela na druhé struně zachichotání. "Řekla jsem něco?"
"Tak Thomase, jo? Holka, ty se nezdáš, nikdy bych nečekala, že budeš tak rychle střídat jednoho kluka za druhým." Zachichotala se znovu, nad čímž jsem musela obrátit oči v sloup.
"Haha, vtipná jak sáňky v létě," prohlásila jsem ironicky. "Vezmeš mě zítra do školy? Už bych se tam fakt mohla ukázat."
"Jo, jasně. Kdy budeš chtít svýho broučka vrátit?"
"Až budu své noze věřit. Zatím tomu dáme týden, který případně prodloužíme, ok?"
"Jasně, je to tvý auto, ty jsi pán. Hele, pak mi budeš muset pomoct si taky nějaký vybrat. Až moc jsem si zvykla jezdit všude autem, abych se toho teď jen tak vzdala."
"Jezdit všude autem? Doufám, že až mi ho vrátíš, nenajdu na něm ani o škrábanec víc, než jsem si nadělala sama!" Pohrozila jsem jí se smíchem. Tak toto jsem potřebovala. Zasmát se s Christine, aniž bych aspoň myšlenkou zabloudila ke Claudovi. O to víc mi můj rychloplán k víkendovému výletu přišel geniální. "Jdu ještě brnknout Thomasovi, ty zavolej do toho campu. Čau zítra." S těmito slovy jsem to položila a hned navolila Thomasovo číslo. "Ahoj, co bys řekl na víkendový výlet mimo Paříž? Jen ty, já, Christine a její přítel..."
"Taky tě zdravím. To jsi mi to nemohla říct tak před hodinou? Co když ti řeknu, že už mám nějaký plány?" Zeptal se se smíchem, což mě donutilo se taky pousmát.
"Tak bych nad tím asi jen pokrčila rameny a našla si někoho jinýho, kdo by se kvůli mně nechával zmlátit mým ex," zasmála jsem se. Vevnitř mě sice byla stále troska, ale musím si i užívat života, ne?
"Myslíš, že blíž než na druhé straně Zeměkoule, tady nějaký takový cvok bude?" V jeho hlase bylo dost slyšet pobavení, za což jsem byla dost ráda.
"Jasně, miliony. To nevíš, že mě chce úplně každý?" V tu chvíli přestal smích zadržovat a vyprskl smíchy. Musela jsem se k němu přidat. Jo, toto jsem vážně potřebovala. A co teprve ten víkend? "Takže, zpátky k tématu, máš nějaký plány?"
"Jasně že mám..."
"Aha, určitě to bude něco lepšího než výlet se mnou, tak si to užij." Prohlásila jsem zklamaně a chystala se to položit, ale jeho hlas mě donutil to ještě neudělat.
"Tobě to nedošlo? Ach jo. Mým plánem je výlet s tebou, ty hloupá!" Chytil znovu záchvat smíchu. Kdybych byla u něj, praštila bych ho do ramene. Však já mu to někdy vrátím, jen ať se těší.
"Ježda mane, ty seš hroznej! Dobře, budu se těšit, měj se."
"Jo, čau," položil to a já začala přemýšlet, co ještě po zbytek dne budu dělat. Jsou teprve čtyři. Zatím bych si mohla dát oběd, zahrát si s Luisem, pročíst si zameškaně učivo a bude večer. Jo, to udělám!