Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
Možná bych si měla zavést deník, jelikož to co jsem viděla před pár dny mě neustále straší. V realitě, ve snech, prostě všude. Bojím se vyjít z domu, co z domu jen z pokoje. Může to být opravdu kdekoliv. V jakémkoli temném koutu. Proto si už ani nezhasínám petrolejovou lampu, která mi osvítí celou místnost. Bojím se, že by to někde ve stínu čekalo na svou šanci, jako nedávno.
Šla jsem se podívat do lesa, s tátou jsme tam občas chodili na lesní ovoce. Naposledy mě tam vzal před několika lety, po té už odmítal tam jít znovu. Od té doby sem chodím párkrát do roka si zavzpomínat jaké to bylo, než se uzavřel doma před světem. Šla jsem klasickou cestou, jako vždy. Ale zhruba od poloviny jsem měla pocit, že mě něco sleduje. Ikdyž jsem se několikrát ohlížela, neviděla jsem ani fň. Něco mi říkalo, že se nesmím zastavit. Šla jsem proto pořád dám. Když jsem zaslechla jak za mnou praskají větve, jsem se přestala otáčet, bála jsem se toho, co bych mohla vidět. Cítila jsem jak mi do zad naráží jakási energetická vlna, která se šířila dál do okolí. Rozeběhla jsem se a kroky se za mnou ozývaly dále ve stejném tempu jako jsem běžela, a když jsem spomalila, spomalily se i kroky. Něco mě tu pronásleduje, hraje si se mnou, štve jako lovenou zvěř. Doběhla jsem až na mýtinu. Když jsem slyšela, že kroky mne už nepronásledují, odvážila jsem se otočit. Viděla jsem černou postavu s velkýma zářivýma očima. Obrovské a zřejmě ostré zuby svítily na dálku možná ještě víc než oči samotné. Dlouhé drápy, nebo aspoň něco podobající se jim, se táhly až k zemi. Podivná chapadla vycházející ze zad se zmítala kolem, jakoby nedočkavostí. Okolí kolem potemnělo. Les, obloha i zem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jen se to na mě dívalo. Stálo to pár metrů odemne, a já nebyla schopná útěku. Už jsem to jednou viděla, pamatuji si jak mě táta odvedl rychle pryč. Tenkrát jsem ještě nevěděla co to je. Teď už to vím. Této bytosti se přezdívá bestie, nebo také srmt číhající v temnotě. Bála jsem se pohnout. Co když se pohnu a ono to po mě skočí? Co když mě to roztrhá jako tenkrát toho ubožáka? Radši si ani nechci představovat co to s ním udělalo. Citila jsem jak mi srdce stoupá až do krku. Čím rychleji bilo, tim víc se to začalo přibližovat. Chtěla jsem křičet, utéct, ale nešlo to. Strach mi svíral hrdlo a paralyzoval tělo. Nebyla jsem schopna ničeho, takže jsem jen stála a dívala se jak se to ke mě přibližuje. Pohledem jsem přeskakovala z očí na zuby odhalující se ve stále zvětšujícím se šklebu. Najednou jsem zahlédla za postavou pohyb. Zastavilo se to a mírně se to podívalo za sebe. Pak se to pohledem obrátilo zpět na mě. Škleb se roztáhl ještě víc a já zapřemýšlela kolik zubů to asi tak může mít. Mou pozornost znovu upoutal pohyb za zády bestie. Z křoví se vynořil muž s obrovským řevem, který rval uši, a zakrvácenou rukou. Krev z jeho ruky tekla proudem, takže za sebou zanechával krvavou stopu v podobě linky. Z rány vyčnívala kost, zřejmě otevřená zlomenina. Muže jsem poznala, je od nás z města. Poslali ho na smrt. Bestie se k němu ihned otočila, přeskočila k němu a svými chapadly mu omotala paži. Věděla jsem, že bych měla utéct, ale nebyla jsem schopna kroku. Dívala jsem se jak ho omotává víc a víc. Začalo mu to lámat kosti. To jsem poznala díky nepřirozeně vyhlížející končetině a bolestivému křiku, který to celé doprovázel. Strhlo ho to k zemi a začalo ho stahovat z kůže. Částečně stažen, se spoustou zlomenin a potokem krve ve které ležel, se díval mým směrem. Už jen tem pohled mi říkal abych utekla. Pohled na jeho utrpení se nedal vydržet a moje nohy se konečně daly do pohybu. Utíkala jsem co mi nohy stačily. Jeho křik mě doprovázel až domů. Táta mě viděl přibíhat a zděsil se. Tou dobou jsem ještě nevěděla, že mé šaty jsou nasáklé krví. Běžela jsem k sobě do pokoje a hlasitě zabouchla za sebou dveře. Pro jistotu jsem za sebou i zamkla. Z okna jsem koutkem oka viděla jak se měsíce, které byli zrovna vidět, barví do krvavě rudé barvy. To znamená, že ten muž je konečně mrtev. Teď už mne do toho lesa nikdo nedostane ani párem koní.
Od té doby jsem z pokoje vylezla jen na pár minut. Oblečení, které jsem ten den měla, se spálily, vlasy se umyly a srdce zklidnilo. To se ale netýkalo mé mysli, sluchu a očí. Kdykoliv se zaposlouchám slyším křik, kdykoliv zavřu oči, vidim někoho v rukou té zrůdy. Kdykoliv usínám vidím celou scénu znovu. Straší mě to i ve snech.
