Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
„Tati!! Kam jsi zalezl tentokrát?“ křičela jsem už několik metrů před domem. Sotva jsem popadala dech. Ale ten kamenný drak mi stále vrtal hlavou. Jak je to vůbec možné? Nebyl to pouze výplod mé až moc bujné fantazie? No, to je jedno. Třeba mi to vysvětlí. Proběhla jsem snad celý dům ale nenašla jsem ho. Kde by jen mohl být? Posadila jsem se na schody na terase a dívala se nepřítomně do dálky. Kolem vládlo hrobové ticho. Až po několika minutách mě vyrušily slabé tóny houslí. Občas jsem ty samé tóny slýchávám když jsem usínala, nebo i pozdě v noci, když mě budily noční můry. Bylo mi jasné, že tu někdo hraje. Ale zřejmě nechtěl aby to někdo věděl. Vstala jsem a podle sluchu jsem hledala zdroj. Došla jsem až ke knihovně v otcově ložnici. Je to vůbec možné? Nebo se na mě podepsaly zážitky z lesa v podobě halucinací? Stála jsem před knihovnou a letmo se dotýkala jedné z polic. „Co tu děláš?“ ozval se hlas za mými zády. Vyděsila jsem se natolik, že když jsem dokonce nadskočila. „Můžu se ptát na totéž, teto.“ řekla jsem, zatímco jsem se snažila zklidnit splašené srde. I přes to jsem se ale na tetu neohlédla. Stála jsem k ní stále zády a hypnotyzovala knihovnu. Housle na krátko utichly, ale po chvíli se jejich dlouhé a smutné tóny rozezněly znovu. „Kdo to hraje?“ ptala jsem se a opět se dotkla knihovny. „Kdo asi. Ty těžko, a já už vůbec ne. Tak kdo z domácnosti ti zbývá?“ „Táta? A od kdy on hraje? Nikdy jsem si nevšimla. A hlavně kde?“ „Znovu začal před několika lety. Kdysi ti hrál ukolébavky, aby se ti lépe spalo, zatímco venku zuřili boje. Aby jsi neslyšela křik, který by tě zbytečně děsil. Ale kde je vzal, nebo čí byly, to nevím.“ řekla a přistoupila ke knihovně. S úsměvem na tváři se dotkla nějaké z knih a pokračovala „nikdy sis nevšimla, že váš dům z venku působí větší? Že by tedy mohl skrývat další místnosti?“ „Ne.“ řekla jsem a zmateně zamrkala. „Pokud máš nějaké další otázky, bude lepší když ti na ně odpoví sám. I když nevím jestli to zvládne. Každým dnem je odtažitější.“ řekla, a zatáhla za knihu. Knihovna se jako mávnutím kouzelného proutku otevřela. Skryté dveře. Teta se na mě jen usmála a popostrčila mě dopředu. Jen co jsem vešla, se dveře zavřely. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykla na přítmí v místnosti. A ještě dýl mi trvalo než jsem zahlédla tátovu siluetu. Pomalu jsem přecházela přes místnost. Mezitím mě hlavou běžela tetina slova. Zřejmě vím čí ty housle byly. Patřili jí. Z deníku vím, že hrála na piano, housle a někdy i flétnu. Hlavním důvodem proč hrála bylo aby se zklidnila. Když citila to zlo uvnitř, že se dere ven. Uklidňovalo jí to. Proto si hlavně vybírala housle, mohla je brát s sebou, kamkoliv. Tenkrát si je upravila. Lidem se totiž její hra líbila. Housle upravila, aby reagovaly na magii. Její magie se projevovala modrými plameny, podobné jako má Kiko, ale přesto jiné. Magie proudila skrz housle a tím tvořila světelné efekty. To musela být podívaná. V tu chvíli jsem cítila něco, co u mě není běžné, závist. Žárlila jsem. Žárlila jsem na lidi, kteří ji poznali, kteří ji viděli, slyšeli mluvit, nebo hrát. Tolik bych si přála ji zažít. Cítila jsem jak mě v očích tlačí slzy. Teď jsem se rozbrečet nemohla, nesměla jsem. Vrátila jsem se do reality. Zjistila jsem, že místnost je přepulena posuvnpu stěnou z bambusových rohoží. Přešla jsem až k ní a zatáhla. Naskytl se mi pohled na tátova záda. Skrze přítmí, které tu převládalo jsem nedokázala nic určit. Ví o mě? Vidí vůbec na ty housle? Zřejmě vycítil můj pohled. Přestal hrát, ale stále držel postoj. Jako by si nebyl jistý. Pomalu se otáčel. Když mě jeho oči zahlédly, jeho tvář zkameněla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ale ještě před tím bylo v jeho očích vidět překvapení, a snad i radost. Ihned poté se jeho oči zaleskly smutkem. To však natrvalo dlouho a jeho tvář se stala nečitelnou. Uvolnil postoj. Ruce, spolu s houslemi, spustil podél těla a zkoumal mě pohledem. Mračil se. Určitě si všiml deníku, který jsem si stále tiskla na hrudi. „Kde jsi to našla?“ ptal se, se značnou dávkou agrese v hlase, zatímco víc rozsvěcel petrolejovu lampu na zdi. V místnosti bylo hned více světla. Ale i přesto šel z táty velký respekt a strach. Vůbec jsem nevěděla co od něj můžu čekat. Měřil si mě pohledem. Jako nějakého podvodníka nebo zrádce, který mu vrazil kudlu do zad. Z jeho očí čiřela zlost a vztek. „Tak kde jsi to vzala?“ rozkřikl se. V tu chvíli jsem se ho bála ještě víc, jako snad nikdy. „Já... já jsem ho našla... V knihovně.“ koktala jsem. „Co už víš?“ ptal se již klidnějším hlasem. „Vím toho dost, ale něco mi nedává smysl.“ „Například?“ „Ty jsi mi vždycky říkal, že je mrtvá. Ale ve skutečnosti není! Proč jsi mi lhal?“ „No, ve skutečnosti jsem si to chtěl nalhat hlavně sobě. Nechtěl jsem ti o ní říkat. Bála by ses jí ještě víc už od začátku.“ „Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, jak bych se zachovala, jak bych se cítila? Teď si přijdu podvedená! Vyrůstala jsem ve lži. Bez matky, a vlastně i bez táty. Copak takhle se chová táta? Když ty jsi byl na dně, starala se o mě babička nebo teta! Což bylo většinu času! Mám počít, že tě vůbec neznám! Ikdyž jsi mě vždycky vytáhl z průseru, ale když jsem tě potřebovala nejvíc tak jsi tu nebyl!“ hlas se mi zlomil a já se naplno rozbrečela. V čem mi ještě lhal? „Shizuko.... co se stalo?“ „Já........ Já jsem viděla částečně oživlou..... sochu draka. Toho co je na.... na náměstí.“ „Cože? To není možné! Co udělal?“ „Mě nic. A co je ti vlastně po tom! Když jsem tě nikdy doopravdy neznala, tak tě ani poznat nechci. Už nejsi můj táta!“ křikla jsem a otáčela se k odchodu. „Počkej.... Kam jdeš?“
„Za mámou.“ šeptla jsem, zatímco si další slzy nacházely cestu ven. Utekla z té potemnělé místnosti, která se najednou zdála ještě temnější než při mém příchodu.
*************************** Jéj, jsem zpět, po měsíci, a se mnou i poslední prázdninová kapitola. Vím, moc jich nebylo. Ale můj zdravotní stav mi nedovoloval, vlastně stále nedovoluje dlouhé hleděni do elektronických zařízení. Právě kvůli tomu vám pravidelné vydávání nemohu slibit. Snad to pochopíte. Až na tom budu lépe, pokusím se tento skluz dohnat a vynahradit vám to. Děkuji za pozornost a všem školákům přeji úspěšný vstup do nového školního roku plný dobrodružství a úspěchů. ***************************
