Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
Běžela jsem co mi nohy stačily. Chtěla jsem tam být co nejdřív. Ikdyž jsem nevěděla, zda bude doma, jsem si to mířila přímou cestou k jejímu malému domečku. Nedávno se tam přestěhovala, takže jí i občas s něčím pomůžu. Je totiž stále sama. Krom táty a mne, tady žádné příbuzné nemá. Na to, že bydlí jen pár kilometrů od nás, mi to přijde jako nekonečný maraton. Začínají mě bolet nohy a plíce mám někde daleko za sebou. Měla bych zapracovat na kondici. Protože bych příště té zrůdě nemusela utéct.
Přiběhla jsem zadýchaná k malé chaloupce s dřevěnými dveřmi. Pěknou chvíli jsem popadala dech a než jsem stihla zaklepat, teta otevřela dveře. Co otevřela, přímo rozrazila. Div, že nevypadly z pantů, nebo se nezarazily do zdi. Zřejmě mne viděla přicházet, ale tohle si mohla odpustit. Jako jediná ví o tom co jsem viděla, svěřila jsem se jí se vším. Přesto mě jako naschvál děsí jak jen může. Určitě to dělá naschvál. „Aahoj." vykoktala jsem ze sebe, zatímco jsem se stále rukou opírala o rám dveří a omalu se zvedala, jelikož mě vyděsila natolik, že se mi podlomily nohy. „No nazdar. Co ty tu?" ptala se mě s mírným otrávením ve tváři. „Ruším?" „Ne. Jak tě to napalo?" Její výraz se změnil během mrknutí oka. Teď jsem nebyla schopná z její téměř dokonalé kamenné tváří cokoliv vyčíst. Jen táta ji vždy prokouknul. Bude mě to muset naučit. „No, co kdybychom někam zašly, si provětrat hlavu." řekla, když jsem se neměla k odpovědi. „Proč ne." řekla jsem s úsměvem a vystřelila od domu jak neřízená střela, aniž bych věděla kam chce jít. Divím se, že se za mnou teta nerozeběhla. Zřejmě takovou reakci tušila, jelikož šla svým pomalým tempem za mnou a smála se. Jen chvílemi přidala do kroku a mírně se rozeběhla, aby mě neztratila z očí. Zastavila jsem se až na louce kousek od lesa a posasila se do trávy. Teta za mnou přiklusla se stálým úsměvem na rtech a posadila se vedle mě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Tak co tě trápí, zlatíčko?" zeptala se po chvilce trapného ticha. Zřejmě jí k tomu vedl i můj výraz ve tváři. „Vždyť víš. Táta se uzavírá čím dál víc. Už se mnou ani nemluví. Když mě ráno pozdraví, tak je to zázrak." „Možná bys ho neměla nutit, aby ti řekl něco o mámě. Tenkrát to těžko nesl, a zřejmě se mu o tom nechce moc mluvit." „Já vím. Tak mi něco o ní řekni ty. Vždyť jsi jí také znala." řekla jsem a udělala na tetu psí oči. „A co by jsi chtěla slyšet." ptala se stálým úsměvem. „Cokoliv." vyhrkla jsem a přisedla si blíž, abych nic nepřeslechla. Teta se zasmála a zřejmě začala přemýšlet nad tím co mi řekne. „Poprvé jsem o ní slyšela na střední škole. Bylo to někdy ve druháku." řekla a zadívala se do dálky před sebou. „Profesorka Lauren Foxova se o ní často zmiňovala, věčně nám ji předhazovala jako nejlepší studenku ze které bychom si měly brát příklad. Na škole se však o ní nesly drby. Takže buď jí měla profesorka až moc v oblibě, že její chyby a přešlapy přehlížela, či je dokonce neviděla, nebo o nich nevěděla. Profesorka se proto snažila tyto drby omezit a trestala každého koho slyšela něco říct. Říká se, že pro pravdu se člověk zdobí. Takže jsem si myslela, že to všechno byla pravda." odmlčela se a začala si prohlížet roztřepené nehty na rukou způsobené těžkou prací v domacnosti. Zřejmě se jí tako konverzace také moc nezamlouvala, ale aspoň se mnou mluvila, narozdíl od táty. Několikrát se znovu nadechla, jako by zaháněja slzy, a pokračovala. „Poté jsem jí poznala osobně. Poslali mě na výměnný pobyt na školu, kterou vedla. Už od začátku se mi moc nezamlouvala. Její oči vzbuzovaly strach a nejistotu. Tenkrát jsem chtěla z její kanceláře co nejrychleji utéct. Chovala se ke mě slušně, ale i přesto jsem si chtěla ověřit jestli nějaký z drbů je pravdivý. Proto jsem druhý den nepřišla na hodinu. Tím jsem jí však vyprovokovala natolik, až jsem se bála, že me seřeže jak malého spratka, když přilítla ke mě do pokoje. Naštěstí mě jen seřvala a dala mi pár podmínek, v tu chvíli mi to však přišlo jako vyhrožování. Od té doby jsem se od ní držela dál. Viděla jsem se s ní jen při hodinách, výjimečně na chodbách. A také někdy, když jsem šla za tvým tátou si promluvit. Po té jsem na ní naléhala aby mě pustila zpátky. Na její svět se řítilo nebezpečí, kterého jsem nechtěla být součástí. Zamítla to. Pustila mě až při prvním potvrzením útoku. Spolu se mnou byli evakuováni i další studenti. Poté jsem ji neviděla několik let. Naposledy to bylo v žaláři jejich nepřítele, kde nás obě mučili. Pomohla mi utéct, odvedla na sebe pozornost, když se mi povedlo vyklouznout z cely. Už tenkrát se sotva držela na nohou, ale stejně byla silná a odhodlaná, aby mi pomohla, abych se dostala pryč. Nebyla schopná slova, ale v tváří měla prosbu abych nás varovala. To bylo naposledy kdy jsem jí viděla zbitou ležet v kaluži vlastní krve na zemi. Za tu dobu jsem zjistila, že všechny ty řeči byly smyšlené, že ve skutečnosti byla úplně jiná. Kurážná, odhodlaná, chytrá a obětavá." řekla a sklonila pohled k zemi. Vypadala jako by se jí chtělo brečet. Samozřejmě se během několika minut rozbrečela. Mezi vzliky se několikrát trhaně nadechla a podívala se na mě. „Od doby kdy jsem se vratila a rozhodla se zůstat tady, jsem viděla jak tvůj otec skomírá. Přála bych si aby tenkrát zemřela, ale jsem si jistá, že ji potkalo něco horšího. A on to ví také, proto je na tom tak špatně." řekla a snažila se rozmrkat slzy, které se draly ven. „Podobáš se jí možná víc, než si myslíš, ať už ty, nebo kdokoliv jiný. Ale já i tvůj táta to vidíme. A to ho dělá ještě slabším než je. Kdyby se ti něco stalo, pravděpodobně by si něco udělal." řekla a rozbrečela se znovu nanovo. Podobné situace jsem zažívala s tátou, takže jsem mlčela a obejmula ji. Po té se odtáhla a podívala se na mě s výrazem, který jsem ještě neviděla. Byl plný bolesti, strachu a smutku. „Dávej si prosím pozor zítra při výběru. Mám z toho špatný pocit.“ „To já také, tetičko.“ řekla jsem a znovu ji obejmula. „Kdyby se to stalo, uteč. Je jedno kam, hlavně co nejdál. Když budu vědět, kde jsi, pomůžu ti. Tak jako tvá matka pomohla mně.“ zašeptala mi do vlasů.
*************************** Prosím o strpení ohledně další kapitoly. V pátek mám ústní závěrečné zkoušky ve škole + další týden přijímačky, takže snad chápete, že nemám moc času na psaní. Děkuji za pochopení.
