Ležela jsem na zemi. Dívala se do tmy. Přesně do míst kudy odešla. V hrobovém tichu, které převzalo vládu po jejím odchdu bylo zdrcující. Slyšela jsem své vlastní srdce bít.
Stále jsem přemýšlela co jí běželo hlavou, když mě tu nechala. Pokud nechtěla mě, tak koho? Tátu? Ale proč? Vždyť je to nesmysl. To jak mě prohledávala, jak mi trhala látku z krku. Muselo to mít nějaký význam. Ale co? Co? Proč? Tedy tohle. Pokud se tohle někdy zastaví a ona se vrátí do normálu, tak mi to bude muset vysvětlit.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo něčí zakašlání a chraplavé nadechnutí. Otočila jsem se na záda a podívala se doleva. Jediné co jsem viděla byla jakási silueta čehosi. Sebrala jsem všechnu sílu co jsem měla, přetočila se zpět na bok a následně se postavila na nohy. To kdyby mě někdo viděl tak řekne,: „Hele chrobák otočený na krovky." a ještě by se u toho potrhal smíchy. No, zpět k hlavnímu tématu. Po té co jsem nalezla ztracenou rovnováhu jsem dokulhala k petrolejce a zvedla ji. Otočila jsem se směrem odkud jsem slyšela kašel. Ani tak jsem neviděla nic víc. Muslela jsem blíž. Sotva jsem ušla pár kroků, podlomila se mi kolena. Neuvěřitelné co setkání s ní udělá s psychikou. A ani si to nemusíte uvědomit, ale úplně vás to položí. Nejradši bych tady teď hned s sebou plácla na zem a už se nikdy nepostavila na nohy. Nohy se mi třásly a já usoudila, že nejednoduší bude tam dojít po čtyřech. Přecejen nevím kde přesně jsem a spadnout někam do tmy by nebylo moc příjemné.
Došla jsen po čtyřech až ke kůlu. Už jsem věděla kdo tam je. Seděl ke mě zády. Nebyl připoután jako já. Provazy byly povolené, ale přesto zůstal na svém místě. Jeho rudé tetování na ruce doslova odráželo dopadající světlo. Jeho ruka, to bylo jediné co jsem viděla a díky tomu ho poznala. A byla bych radši, kdybych zbytek ani nikdy neviděla. Byl zbitý do krve. Přes zaschlou krev v obličeji nebylo vidět jediné čisté místečko. Oči měl zavřené. Chvíli jsem se bála jestli to nevzdal a neodešel, ovšem hned na to se znovu s námahou nadechl. Sem tam i zakašlal a vyplivl krev, která se mu mezitím nahromadila v ústech. Hlava mu po té klesla zpět na rameno. Vypadal jako by se mu chtělo spát, přesto to všechno mu bránilo v usnutí. Nebyla jsem schopná slova. Proto jsem si k němu lehla, chytila ho za ruku a zavřela oči. Pohled na něj byl k nevydržení. Už se nedivím, že provaz byl povolený. Když ho stojí spoustu sil se nadechnout, kolik sil by potřeboval aby se jakkoliv pohnul.
Zaposlouchala jsem se do hromů, které se k nám blížily. Žene se další bouřka. Přemýšlela jsem co bude dál. Až po chvíli jsem si uvědomila stisk ruky. Otevřela jsem oči a zahlédla ty tátovi. Jejich hnědá barva pusobila za svitu plamínku zlatě. Usmála jsem se. Ale srdce mě svíralo. Vidět jeho unavené oči bylo snad ze všechno nejhorší. Mírně jsem se k němu natiskla a zesilila stisk ruky. Znovu jsem zavřela oči a snažila se zahnat všechno zlé. Všechno co jsem viděla mi lámalo srdce a drásalo nervy. Chtělo se mi brečet. Proto jsem se snažila vybavit jeho usměvavou tvář, aby to přešlo.
Vítr se začal zvedat. Petrolejka pomalu zhasínala. Začínalo pršet, ale bouřka měla teprve přijít.
ČTEŠ
Obětována zlu - Mythix club 2
FantasyDíl 2. (Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.) Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku... Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
