Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
Běžela jsem co to šlo. Téměř v naprosté tmě, jsem musela běžet podle toho, co jsem si stihla zapamatovat. Obloha se zatáhla natolik, že nebylo pomalu vidět na krok. Jediné co poskytovalo světlo byly blesky, které se stahovaly kolem města. I když jsem byla kdo ví kolik kilometrů daleko, hromy mě ohlušovaly. Musela jsem si zacpávat uši. Byla jsem na pokraji svých sil, ale i přesto jsem se nezastavovala a běžela dál. Musela jsem jí najít dřív než napadne město. Přestávala jsem cítit nohy. Zrak se mi rozostřoval. Nebyla jsem schopná rozlišit detaily ve tmě. Zastavila jsem se, opřela se zády o strom a snažila se aspoň trochu popadnout dech. Znovu jsem si sáhla ke krku. Ten přívěsek jako by mě nabíjel energií. Že by se i on aktivoval? Že by se magie nějakým způsobem navrátila? To je hloupost. Co mě to vůbec napadlo. Vzala nám ji, aby nás oslabila. Proč by nám ji teď vracela. Zvhlédla jsem k obloze. Skrze stromy nebyla moc vidět, ale při delším soustředění se dal zahlédnout tmavý mrak. Naslouchala jsem nyní již dalekým hromům. Tyto hromy však brzy přehlušil řev. Řev proto, že to nebyl křik natož aby byl lidský. Zvířecí už vůbec ne, protože tu žádná zvěř není. Možná, že už tu není ani Kiko. Přesto, že byl řev nesnesitelný, šla jsem za ním. Věděla jsem komu patřil. Cestou jsem zakopavala o kořeny stromů. Větve mě šlehaly do tváře. A něco mě řezalo do nohou. Plané růže? Ostružiní? To těžko, v téhle části to tu nikdy nerostlo. Akát, ten už vůbec ne. Znovu jsem se rozeběhla. Dlouho mi to nevydrželo, zakopla jsem. Sakra! To bolí! Něco jsem si vrazila do rukou. Pomalu jsem se snažila zvednout aniž bych se musela o ruce opřít. Bylo to hodně těžké, jelikož jsem si při pádu udělala i něco s bokem. Bodavá bolest mě ochromovala a já byla nucena ji každou chvili znovu a znovu rozdýchat. Lokty jsem se oprela o suchý kmen stromu a snažila se spolykat všechny slzy, které si hledali cestu ven. Nedaleko uhodil blesk a já byla schopná vidět co mi to probodávalo ruce. Zatajil se mi dech. To co jsem viděla mě vyvádělo z míry. To byly..... kosti. Kosti! Rozdrcené kosti! To mě celou dobu řezalo do nohou. Roztřesenými prsty jsem si opatrně vytahala zlomky kostí z dlaní i předloktí. Bolelo to jako čert. Kdybych mohla, křičela bych. Ale nemohla jsem, prozradila bych se. Na to je ještě brzy. Nejdřív jí chci vidět. Teprve pak si se mnou může dělat co chce. Znovu se ozval ten řev. Trhal uši. Byla jsem blíž, ale zřejmě ne dost. Můj pád by slyšela a šla by okamžitě po mě. Vyškrábala jsem se na nohy. Držela se za bolavý bok a rozešla se. Běžet jsem už nemohla. Blesky mi osvěcovali cestu. Kostí pod nohama bylo stále víc a víc. Zvuk vrzajících kostí pod botami, který byl jen těžko slyšitelný přes řev, mi i přesto způsoboval ostrou bolest zubů. Začala jsem skřípat zuby. Nejradši bych si znovu ucpala uši, ale nemohla jsem. Pokud bych znovu zakopla, dopadlo by to ještě hůř. Šla jsem dál a dál. Nohy mě začínaly bolet. Kdo ví kolik kilometrů jsem dnes ušla. Posadila jsem se na padlý kmen suchého stromu. Chtěla jsem si jenom odpočinout. Hned potom jsem chtěla pokračovat, ale už jsem nemohla. Nohy i ruce jsem měla jak v jednom ohni. Slyšela jsem za mými zády něco spadnout. Bála jsem se ohlednout. Ale co, vždyť v té tmě sotva něco něco uvidím. Pomalu jsem se otočila, abych se podívala co to bylo. Nejdřív jsem nic neviděla. Ale když uhodil blesk, přála jsem si abych se vůbec neohlížela. Krev mi ztuhla v žilách. Dech se zatajil. Přestala jsem vnímat okolí. Neslyšela jsem nic. Ani daleké hromy, ani její řev. Dívala jsem se na ní. Dívala jsem se jak sedí na hromadě lebek a jednu si prohlíží. Ruce, nohy a zuby měla od krve.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ty všechny určitě zabila. Jejich kosti rozdrtila a rozházela po lese. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem slezla z kmene. Což byla chyba. Nohy mě neudržely a já s bolestivým výkřikem padla k zemi. Viděla jsem jak zareagovala. Okamžitě slezla a začala se rozhlížet. Po tváří se jí rozlil škleb, který naháněl hrůzu. Přes krev, která se mi nahrnula do hlavy jsem ale nic neslyšela. Jen díky bleskům jsem viděla, že jde mým směrem. Odplazila jsem se ke stromu a natiskla se k němu zády co nejvíc to šlo. Dlaní jsem si překryla ústa. Nesmím křičet. Tu radost jí neudělám. Krev jí kapala z rukou, zřejmě nestačila zaschnout. Klepala jsem se strachy, když se předemnou zastavila. Slyšela jsem své vlastní splašené srdce a dech. Ale zdálo se, že ona ne. Ikdyž stála ani ne dva kroky předemnou. Rozhlížela se. Slyšela jsem jak nasává vzduch. Zjišťuje jestli někoho ucítí. Ale nic. Přešla zpět k hromadě. Vzala leblu, kterou si tak dlouho prohlížela a praštila s ní o zem. Rozletěla se na tisíc malých kousků. Otočila se. Šla přímo ke mě. Opět se předemnou zastavila a dokonce se ke mě sklonila. Tak jo, našla mě. Tohle je můj konec, teď tady zařvu. Zavřela jsem oči. Cítila jsem jak mi po tvářích stékaly slzy. Z hrdla se zoufale draly vzlyky. Nesměla jsem je pustit. Nechtěla jsem jí ukázat jak moc se jí v tuhle chvíli bála.
Uběhlo několik minut, které mě přišly jako hodiny. Ale nic se nedělo. Žádná rána nepřišla. Nic mě nechytilo. Nic mě neomotávalo. Otevřela jsem oči. Nikde nikdo. Byla jsem tam sama. Jen já a ta hromada lebek a rozdrcených kostí. Kam šla? Podívala jsem se na oblohu. Zahlédla jsem měsíc, který se vykulil zpoza mraků.
